PETR JANDA – Jednou jó, jednou né
BEST I. A. / 44:31

Dlouhých deset let trvalo, než se letos šestašedesátiletý kytarista, zpěvák a skladatel Petr Janda, stálice tuzemské bigbítové scény, frontman legendárního Olympiku, rozhoupal k vydání svého teprve druhého sólového alba. Dřív prý neměl dostatek kvalitního materiálu, který by mohl a chtěl nahrát vyloženě po svém, s dostatečným odstupem od mateřského souboru. Není důvod mu to nevěřit.
Následovník debutové studiové nahrávky Co je dobrý a co zlý, pojmenovaný obdobně bipolárně Jednou jó, jednou né, je skvěle poskládaná mozaika povětšinou velmi osobních intimních zpovědí stárnoucího muzikanta, který zatím nehodlá odejít na odpočinek, minimálně ne na plný úvazek. A to je setsakra dobře, byť by se v tomto konkrétním případě jednalo o odpočinek skutečně zasloužený. Na druhou stranu, jak sám Janda mezi řádky upozorňuje, zítra může být všechno jinak. Už prostě nemá potřebu někomu něco dokazovat, maximálně tak sám sobě. Což aktuální kolekcí činí: podle vlastních slov upouští autorský přetlak, který ho po letech trápení mile zaskočil.
Rád mu dávám zapravdu. Album ve svém celku totiž není žádným zbytečným plácnutím do vody, takříkajíc do podzimu vlastního života vstoupivší osobnosti. Nejde o zapšklý a křečovitý výkřik typu 'ještě jsem tady', na něž jsme v této věkové kategorii tak zvyklí a přijímáme je jen s maximálním soucitem v duši, ale o opravdu silnou osobní výpověď, k níž se minimálně já sám budu posluchačsky často vracet. Hudba přesně konvenuje s obsahovou náplní jednotlivých textových sdělení. Většina stopáže desky tak je slušivě uměřená, nikoliv však ustrnulá, neživá či jakkoliv leklá a vyšumělá. Naopak, kde je třeba, okázale, efektně a zároveň efektivně plná síly, natlakovaná energií burácí. Čemuž napomáhá i tradičně kvalitní zvuk z Jandova vlastního studia Propast. A když je jemná a hloubavá, vyznívá bezvýhradně niterně, není sladkobolným kýčem ani zádumčivým pseudouměním.
Úvodní Bída mi paradoxně přijde nejslabším číslem celé nahrávky. Hudba je přespříliš okázale břinkavá, a přece jí chybí drive a hutnost, textová reflexe aktuálních společenských témat (kamery, mobily, teroristé) také nepřekročí hranici průměru. Ani se mi nechce uvažovat o tom, zda se vlastně nejedná o svébytný pokus o blues. Nejzajímavějším momentem tak je Petrova vlastnoruční hra na housle, gradující v samém závěru skladby. Navazující rock'n'rollová vypalovačka Ještě držím pohromadě, pozdrav všem kritikům posílajícím stárnoucí hvězdu do důchodu, je ale z úplně jiné galaxie, úplně jiná liga. Kapela (baskytara Martin Lehký, bicí Jiří Zelenka) jede jak roztopená mašina, páru jí navíc upouští ságo Vladimíra 'Boryše' Seckého. Jen velká škoda, že prim nehraje klasické rock'n'rollové piano, které například svého času tak geniálně obsluhoval Petrův spoluhráč z Olympiku Mirek Berka. V Nebeským bigbeatu se začíná vzpomínat, zde konkrétně prostřednictvím textu Eduarda Krečmara, na sladká šedesátá léta, respektive tehdy nabyté přátele, kteří tu žel už nejsou. První lehký vklad smyčcového orchestru Martina Kumžáka podtrhuje nostalgickou atmosféru skladby, kterou zpěvák uvozuje na jejím začátku vše říkajícími slovy: "Mý mládí patří k dějinám / tak promiňte, že vzpomínám." Čtvrtá píseň v pořadí, Bláznivej kmet, hraje sice na obdobnou vzpomínkovou strunu, tentokrát však o poznání osobnější, bilanční. Přiznávám, že nepatetický text Karla Šípa mě velmi mile překvapil. Starej flák z autorské dílny Jiřího 'Goerge' Hrubeše, s úsečným, ve spodních polohách zahuhlaným Jandovým vokálem, opětovně elektrizuje náladu i výkon doprovodných hudebníků. Druhý textový vklad Karla Šípa dokonává mé předchozí pozitivní překvapení z jeho aktuální tvorby. Třetí přání je prostě svrchovaná bluesovka, psaná Jandovi přímo na tělo, ač hudebně víceméně klasicky olympická balada. Hořím… s opravdu zásadním instrumentálním vkladem tělesa páně Kumžáka znamená další lehkou koncepční změnu. Petrův podmanivý přednes, v tomto případě interpretující vlastní text (na vlastní hudbu), je tak pevný a přesvědčivý, že si popisované inferno nemůžete nepředstavovat, i když samotný text není zrovna epickým opusem. Naopak text Aleše Brichty k Dotykům slávy, velmi osobnímu duetu otce s dcerou Martou, si zaslouží pochvalu. Stejně jako Jandova nadýchaná nebolestínská muzika a Martin zpěv a nadhled. Pozitivní náladu a valivý rockový sound pak servíruje následující titulní Jednou jó, jednou né. Říkáš, že mě máš tak málo svým způsobem navazuje na vzpomínání z Nebeskýho bigbeatu, ostatně autorem slov je opět Eduard Krečmar. Tentokrát jde o samotný letitý muzikantský úděl ("Kam jedu, všude najdu známej kout / kde už jsem do kytary pouštěl proud / snad ve všech sálech já už hrál / přesto mě táhnou dál.") a s ním související komplikace směrem k rodinnému štěstí a pohodě ("Kdybych se poddal svému stárnutí / a navždy usadit se přinutil / neříkala bys, že máš mě tak málo / jenže nebyl bych to já."). Poslední zpívaná …a mám dost času je z mého pohledu textově nejniternější záležitostí, doslova nahánějící husí kůži, jejíž vyznění umocňuje i předvídatelná instrumentace s dominantními klávesami. Perličkou je naopak backing vokál Petra Koláře. Ostatně posuďte sami následující Jandovu třeskutou sebereflexi z pera Pavla Vrby: "Pod různými vlajkami / které vlály nad námi / šel jsem někdy světlem, někdy tmou," nebo "Svět masek a převleků / je a byl tu od věků / jak žít si musíš vybrat sám / svůj život nebo sebeklam," případně "Není času, abych lhal / stále ještě musím dál…" Závěrečná třešnička na dortu v podobě instrumentálky Ej od Buchlova, do rockově-kytarového hávu oděné lidovky, velmi vkusně dokazuje, jak velký je Janda kytarista. Žádná nepatřičná onanie, žádná zlehčující parodie, ale delikátní ctění předlohy na pozadí vlastního hráčského a kompozičního umu.
Jistě budu naříkán z osobní náklonnosti k interpretovi; jsem si toho vědom a nikterak to nezastírám. Račte sami posoudit, jak moc ovlivněn jsem tímto faktorem při celkovém hodnocení alba byl. S nejvyšší měrou zodpovědnosti a objektivity si dovoluji tvrdit, že vůbec, a kdo mě zná, dá mi myslím zapravdu. Pochopitelně s jedinou výjimkou: do některých textových zákoutí prostě vidím víc než běžný posluchač …