RockShock

Internetový rockový magazin

Wacken Open Air 2014

31. července – 2. srpna 2014, Německo, Wacken

Text: Eva Houšková, Jana Krakešová
Foto: Jana Krakešová, archiv RockShocku (ilustrační foto)

25. ročník festivalu Wacken Open Air sice nepřinesl nějakou vyslovenu hlavní ‘bombu’, zato ale celou řadu skvělých kapel. A samozřejmě neopakovatelnou atmosféru, která se letos kupodivu obešla bez tradičních ‘bahenních lázní’. Přenesme se tedy zpět do loňského horkého léta…

Čtvrtek 31. 7.
(Eva Houšková)

Na jubilejní čtvrtstoletý W:O:A jsem se poprvé vypravila ne po vlastní ose, ale autobusem se zájezdem. Sraz v Praze před půlnocí, hlavní město nakonec opouštíme asi v 1 hodinu. Cesta je značně ‘dobrodružná’ a vlivem několika různých nevyzpytatelných okolností nabíráme cestou asi pětihodinové zpoždění, takže namísto plánovaného příjezdu v osm ráno do Wackenu dorazíme až asi v jednu a kolem druhé se akreditujeme. A to ještě netuším, že ‘kritický den Jáchyma ze stroje’ bude ještě pokračovat…

Pořadatelé se pro tento ročník rozhodli dost zásadně změnit uspořádání areálu, což bohužel zahrnuje i přesunutí VIP campu na jiné místo. Znamená to značné časové prostoje. Do backstage se lze dostat menší procházkou a taky tam jezdí bezplatný autobus, jenže když si třeba ve stanu něco zapomenete, čeká vás kvůli tomu cesta daleká, a přijdete například i o hodinu času. Než se nám podaří dostat se i s bagáží do campu, postavit stany a vybalit aspoň nejnutnější věci, je najednou už pět odpoledne a my zatím neviděli jediný koncert. Ještě že aspoň neprší…

Pak si počkáme na bus, který nás zaveze k backstage, respektive zázemí pro press, dáme si konečně ‘uvítací’ pivo a pak už vyrážím na W.E.T. Stage podívat se na LETZ ZEP, britský revival Led Zeppelin. Než se tam ovšem dostanu, je koncert dávno v plném proudu a zrovna se asi dostali k největším peckám. Hrají Kashmir, instrumentálně slušně zvládnutý. Zpěvák Billy Kulke není špatný, jen občas ve výškách mi jeho hlas lehce evokuje estrády typu Ein Kessel Buntes. Jinak má prakticky přesně nacvičená Plantova gesta, pohyby rukou, na sobě má i podobnou puntíkatou košili, v jaké Robert vystupoval třeba v r. 1979 v Knebworthu. Jako revival téměř dokonalé. Pak přijde další pecka, Stairway To Heaven. Tady se mi zdá, že začátek maličko ‘drhne’, holt laťka originálu je skutečně nebesky vysoko… Jako ‘vzorek’ mi to stačí, ochutnávka celkem příjemná.

Už je ale potřeba přesunout se zpátky, abych stihla SAXON. Jakmile začnou hrát, spustí se drobný deštík, ale netrvá dlouho (a to ještě netuším, že to je kupodivu jediná přeprška tohoto prodlouženého víkendu). Na úvodní Motorcycle Man naváže Sacrifice, kapela zní hutně jako vždy a Biff nabádá kotel: „Fill your heads with ‘Heavy Metal Thunder’!”, jež následuje, doprovázená prvními výbuchy pyroefektů. První cca čtvrtina koncertu, až do Wheels Of Steel, se mi zdá ale poněkud zpomalená, jako by hutnost ubírala kapele na rychlosti. Ale to se má brzy změnit. Biff popřeje čtvrtstoletému festivalu „Happy Birthday, Wacken!” a na vyvýšenou plošinu za kapelou naběhnou čtyři sličné houslistky a společně s ní rozjedou Crusader. Smyčcové kvarteto se Saxon? Kupodivu jako by teprve jeho příchod kapelu pořádně nakopnul a koncert se neskutečně rozjede. Divoženky se smyčci zůstanou až do konce setu, a ať už doprovázejí pomalejší hymnickou Battalions Of Steel, Eagle Has Landed se skoro až pinkfloydovským feelingem, či naopak vypalovačky typu The Power And The Glory nebo Denim And Leather, zní jim to společně skvěle a má to šťávu.

Po skončení setu Saxon nastává dilema: Accept, nebo Masterplan? Tohle načasování, kdy se jejich vystoupení prakticky kryjí, není vůbec šťastné. Masterplan znamenají absolvovat zase cestu do obřího stanu na W.E.T. Stage, takže nakonec trochu s těžkým srdcem zvolím na bližším True Metal Stage starší klasiku ACCEPT. Ale není proč litovat. Svůj hodinu a půl dlouhý set zahajují live premiérou Stampede, prvního singlu a úvodního songu z alba Blind Rage (2014), na niž naváže titulní píseň Stalingrad z předešlé desky zahrnující lehký motiv ruské, respektive sovětské hymny. Ze Stalingrad dnes zazní ještě Shadow Soldiers a z první nahrávky se zpěvákem Markem Tornillem, Blood Of The Nations, Teutonic Terror a Pandemic, zbytek setlistu je pochopitelně sestaven z těch největších pecek historie, mj. např. Restless And Wild, Princess Of The Dawn, Fast As A Shark, Metal Heart či Balls To The Wall. Mark Tornillo možná nemá tak ostrý ječák jako Udo Dirkschneider, ale jeho projev se k Accept hodí, s jeho angažováním kapela rozhodně nešlápla vedle, o čemž svědčí nejen poslední tři alba, ale i live show.

První náročný den pomalu končí, odporoučíme se tedy do kempu a já se těším, že se konečně trochu vyspím. Klidná noc mě však nečeká. Ačkoliv by kemp měl být teoreticky vzdálen ruchu, i tak sem zaléhá zvuk z backstage. A vedle nás bivakující finská kapela má noční mejdan. Ne že by dělali kdovíjaký bordel, jen se do časných ranních hodin živě baví (kdo by to do mlčenlivých seveřanů řekl) a občas někdo zakopne o šňůru mého stanu. Nicméně člověk má jednu z mála jistot, že pořádně se vyspí až v hrobě, takže o nic nejde…

Pátek 1. 8.
(Eva Houšková)

Slunce vyžene ze stanu celkem spolehlivě, takže po ranní hygieně zajdeme na snídani – v areálu kempu je celkem prostorný stan, kde mají slušný sortiment a kde si můžeme dát u stolů slanou či sladkou snídani, kávu, pivo apod. Proběhne krátká porada o dnešním programu, i ten bude nabitý. Chceme využít krásného počasí a zajít nasát atmosféru do metalové vesnice. Jenže cesta se prostě nějak nedaří (že by doznívání včerejších krizí?), takže to nakonec vzdáme a téměř dehydrované jdeme doplnit tekutiny do backstage. Tady se ostatně dá sledovat dění ze dvou hlavních pódií – True Metal Stage a Black Stage – na obří obrazovce, a pokud člověk oželí autentický zvuk a atmosféru kotle, má stále slušný přehled o tom, co právě hýbe hlavami metalheads. Zrovna je v plném proudu koncert SKID ROW, a tak si k chlazeným nápojům můžeme vychutnat skladby jako Kings Of Demolition, Psycho Therapy, Monkey Business, Slave To The Grind či závěrečnou stadionovku Youth Gone Wild (kterou mimochodem svůj set zakončil i jejich původní zpěvák Sebastian Bach pár týdnů předtím na Masters Of Rock ve Vizovicích).

Nachozené dopolední kilometry mě zmohly, jdu si trochu odpočinout do stanu, kam doznívá zvuk z Black Stage, kde zrovna hrají ENDSTILLE. Moc ráda bych viděla naživo BLACK STAR RIDERS, a tak po nějaké době zamířím opět k W.E.T. Stage. Počítám sice s rezervou na cestu do areálu, ale ne s tak šílenou ‘zácpou’. Na tuhle kapelu míří doslova davy lidí, takže v užším průchodu vedoucím ke kýženému stanu lze vyvinout rychlost odpovídající asi tak husímu pochodu, a čas neúprosně odkrajuje další a další minuty setu, který už dávno začal… Cestou potkávám stále častěji lidi s šátky přes nos; nejdřív si říkám, jestli je to nějaká letošní speciální wackenská móda, záhy ale pochopím, že jde o ryze praktické protiprachové opatření. Atypické vedro tohoto léta totiž způsobilo, že kravské pastviny, na nichž se festival koná, se místo v bahno proměnily ve vyprahlou ‘skoropoušť’. Při každém závanu větru, který sem od moře fouká, se zvedají nepříjemná oblaka prachu, který máme ve finále v nose, ve vlasech, v očích, prostě snad úplně všude. Konečně vcházím do totálně narvaného stanu a můžu si vychutnat (nejen) skladby Thin Lizzy, jichž mají BSR v repertoáru převahu – třeba klasiky Jailbreak, Emerald či závěrečnou Boys Are Back In Town. Znějí hodně autenticky, a nejen proto, že Ricky Warwick má dost podobnou barvu hlasu jako Phil Lynott. Členové kapely jsou také špičkoví muzikanti, kteří tuhle ‘starou’ muziku hrají s čerstvým nasazením, takže výborně obstojí i v současnosti. A pak zase pochod zpátky, tentokrát v trochu svižnějším tempu, a následné občerstvení v backstage s kulisou právě dohrávajících CHILDREN OF BODOM. Z jejich energického setu už zaslechnu jen pár závěrečných skladeb, mj. třeba Downfall či In Your Face.

Večerní koncerty zahajují v 19.30 na True Metal Stage finští nespoutaní violoncellisté APOCALYPTICA, dnes s podporou symfonického orchestru. Tentokrát mě jejich klasický set ale nijak zvlášť nezaujme. Spousta metalheads tu dnes ale čeká na následující akvizici, legendární MOTÖRHEAD – poté, co při předešlém ročníku na zdejším pódiu Lemmy zkolaboval, jsou všichni zvědaví, jak to dá letos. Lemmy nastoupí na pódium, krátce se s fanoušky přivítá; na jeho projevu je možná znát určité opotřebení, ale konec konců – kdo to v jeho věku a s jeho životním stylem takhle dá? Pak klasicky představí kapelu: „We are Motörhead and we play rock’n’roll!” A bez zbytečného zdržování s tím taky hned začnou úvodní Damage Case. Nejspíš Lemmyho při životě fakt udržuje Doctor Rock, jež v průběhu koncertu také zazní i s bubenickým sólem… Motörhead jsou vlastně léta pořád stejní – a přesně takové je mají fanoušci rádi. Slova se občas ujme i kytarista Phil Cambell, který navzdory vedru hraje v pletené čepici. Prakticky celý koncert jede (až na pár výjimek, jako jsou o něco rychlejší Rock It či Ace Of Spades, či naopak lehce pomalejší Lost Woman Blues) ve stejném středním tempu. Rozjetou mašinu zpoza hradby svých bicích udržuje v přesném chodu s neuvěřitelnou energií Mikkey Dee. Show, během níž se postupně setmí, se neobejde bez ohňových efektů, klasických kytarových sól a již zmíněného sóla na bicí. Dojde i na milého hosta – Doro Pesch, s níž si Lemmy dá duet Killed By Death. Koncert je prostě takový, jaký se od Motörhead čeká, příjemná rock’n’rollová jízda, zakončená klasickou hitovkou Ace Of Spades, po níž si fans ještě vytleskají přídavek, svižnou Overkill.

Dnešní večer nás ale ještě čeká několik zajímavých vystoupení. Jedním z nich je temná show dánského mistra hororu KINGA DIAMONDA. Viděla jsem ji sice rok předtím na plzeňském Metalfestu, ale za hustého deště a nepříjemného chladu. Teď se naskýtá šance si ji vychutnat v suchu a teple. Opona spadne a objeví se scéna s pentagramem a schodišti, stejná jako v Plzni, opět se začíná hlasy jakoby ze záhrobí, majestátními tóny varhan. Pak se rozsvítí rudá světla, King se zjeví na horní plošině a divadlo začíná The Candle a Sleepless Nights. Nechybí Kingův speciální mikrofon s držákem ve tvaru kříže z lidských kostí ani další zásadní propriety jako obrácené kříže, záhy se objeví i krvelačná babička v kolečkovém křesle, poté lidská loutka, již Diamond při The Puppet Master ovládá provázky a jež se pak sama zkouší potácet ze schodů, vše patřičně dokreslené hudbou z Kingovy sólové černé kuchyně, okořeněné špetkou Mercyful Fate (Evil, Come To The Sabbath). Frontman je v celkem dobré formě, ačkoliv při medley, v němž zazní i skladba Tea, jako by mu hlas lehce falešně ujel, dojem ale zachraňuje skvěle šlapající kapela a spousta efektů. King se občas snaží rozezpívat fanoušky, kterých je tu už přece jen míň, ale jinak má plné ruce práce s děním na pódiu. Tragický a pochmurný příběh, v němž nechybí scéna s magickými předměty a čarováním (Shapes Of Black, Eye Of The Witch), se znovu odehrává před našima očima. Po kratší pauze přijede mnich a zřízenec s vozíkem na rakev a objeví se opět babička na křesle. King volá „The bitch is dead!”, za dramatického hudebního doprovodu (Cremation) povzbuzuje lidi, aby řvali s ním „Burn her! Burn her!”,načež šoupnou babu do truhly jako dítě do pece, zavřou ji a dovnitř naházejí dýmovnice. Když pak rakev otevřou, z babičky je kostřička. Ale to stále ještě není konec. Po menší dramatické pauze King představí svůj mezinárodní ansámbl včetně skvělého kytaristy Andyho LaRoquea, který zahraje na španělku Black Horsemen, a teprve teď přijde na řadu drsná scéna s porodem a umlácením panenky-novorozeněte. Ještě děkovačka, publikum tleská kapele a kapela publiku a outro dlouhé jak filmové titulky zní ještě hodnou dobu po odchodu Kingovy strašidelné družiny ze scény…

Závěr dnešní noci patří W.A.S.P. Ty mám v úmyslu sledovat už jen z backstage, což se mi tak úplně nepodaří – většinu času, co kapela hraje, mi zabere velice humorná konverzace s opilým manažerem jedné německé kapely v angličtině, což každý jistě uzná, že je náročné. Nicméně je tu kolegyně Jana, na tuhle kapelu odbornice na slovo vzatá, a tím jí teď předávám psané slovo.

(Jana Krakešová)

Původně jsem chtěla 2. srpna jet do Ostravy, kde v rámci festivalu Ostrava v plamenech měli W.A.S.P. vystoupit také. Pak se mi naskytla možnost jet na metalový festival do Wackenu… Oželela jsem Ostravu a zvolila Wacken. Vlastně jsem o nic nepřišla a jako ‘bonus’ jsem mohla opět zažít wackenskou atmosféru.

Po trochu dobrodružné a vyčerpávající cestě jsme konečně dorazili na místo. Po vyřízení formalit a postavení stanů, kdy už tak nějak ‘máme kde bydlet’, se s klidem můžeme nechat pohltit atmosférou jubilejního 25. ročníku Wacken Open Air. Program je dost nabitý: ve čtvrtek HammerFall, Steel Panther, Saxon, Accept, v pátek Skid Row, Children Of Bodom, Apocalyptica, Motörhead, Slayer, King Diamond a W.A.S.P., v sobotu Behemoth, Amon Amarth, Megadeth, Kreator… To jsou jen někteří z těch, co vystupují na jednom ze dvou hlavních pódií.

Některá vystoupení jsem sice sledovala z pohodlí backstage, ale svoje miláčky W.A.S.P., kteří letos slaví 30 let od vydání svého prvního alba, jsem si samozřejmě ujít nenechala. Pravda, ze sestavy, která to první album tehdy nahrála, zbývá jen Blackie Lawless. Jenže vzhledem k tomu, že Blackie Lawless je natolik charismatická osobnost, a také vzhledem k tomu, že Blackie Lawless = W.A.S.P. a W.A.S.P. = Blackie Lawless, si člověk ani neuvědomí, že se během let muzikanti okolo šéfa vyměnili. Navíc současná sestava funguje už delší dobu. Zatímco vedle na Black Stage vystupoval King Diamond, probíhaly na True Metal Stage přípravy pro vystoupení W.A.S.P. Měla jsem štěstí a dostala se do první řady. Postupně nás začalo přibývat a drtivá většina z nás měla na sobě oblečení s nějakým motivem vztahujícím se k W.A.S.P. Blackieho banda hrála osvědčené a časem prověřené věci, takže setlist nijak nepřekvapil. Je to i tím, že je sestava už několik let víceméně stabilní, jen s nepatrnými obměnami. Vedle kousků z prvního alba, jakými je třeba I Wanna Be Somebody a ‘polobalada’ Sleeping (In The Fire), se objevují tradičně Wild Child a Blind In Texas z druhého alba The Last Command, Chainsaw Charlie a The Idol z alba The Crimson Idol. Nejmladší věcí byla tentokrát smutná Haven’s Hung In Black z alba Dominator. Charismatický Blackie ani tentokrát moc řečí nenadělal, ale svým charakteristickým způsobem hecoval i ovládal publikum. Nejvíc se to projevilo při I Wanna Be Somebody, kdy si Blackie publikum rozdělí a pak jen ukazuje, kdo má zpívat refrén (naše polovina vyhrála, zpívali jsme hlasitěji). Nechybělo promítání na obrazovky, a kdo chtěl, mohl třeba srovnávat Blackieho dříve a nyní; já osobně jsem před promítáním dala přednost dění na pódiu. Dvě věci zůstávají stále stejné, a to Blackieho charisma a hlas. Nějak jsem si vzpomněla na rčení ‘Všechno se bojí času, ale čas se bojí pyramid’. Možná se čas bojí ještě Blackieho Lawlesse. Tenhle chlap, v jehož žilách koluje částečně indiánská krev, by mohl charisma rozdávat a nijak zvlášť by mu neubylo – a zpívá stejně jako před těmi třiceti lety. W.A.S.P. pracují na novém albu, které by mělo vyjít v první polovině roku 2015.

V sobotu bylo vidět, že se na lidech začínají objevovat stopy únavy. Mám-li zhodnotit Wacken 2014 několika slovy, tak se 25. ročník vydařil. Festivalu přálo i počasí. Z oblohy bez mráčku zářilo slunce. Takže bylo teplo. Skoro až moc teplo. Zkrátka bylo vedro. Ale určitě to bylo lepší než se v případě studeného a deštivého počasí brodit bahnem… Wacken Open Air 2014 jsem si užila.

Sobota 2. 8.
(Eva Houšková)

V sobotu se nám konečně podaří navštívit vesnici. Hurá! Místní metalový kolorit je prostě neopakovatelný, se všemi těmi svéráznými figurkami, davy metalheads proudícími všemi směry a okupujícími nejen ulice, ale i přilehlé koupaliště a jediný wackenský supermarket. Nakoupíme pár suvenýrů, na jedné z četných zahrádek si dáme pivo a k tomu nám hraje na malém provizorním pódiu trio zřejmě amatérských muzikantů, všechno je tak příjemné a zalité sluncem… Člověk by tu zapomněl na čas, ale to nejde, blíží se 14.30, kdy má na Black Stage vypuknout peklo…

Tím peklem myslím koncert polských BEHEMOTH. I je jsem viděla před pár týdny ve Vizovicích, kde ovšem hráli jako poslední, za úplně tmy, a tak jsem zvědavá, jak jejich temná show vyzní ve slunečním svitu. A rovnou můžu říct, že to není o nic menší jízda. Kapela nastoupí, Nergal v černé kápi a s nabíleným obličejem drží v rukou zapálené louče, ty po chvíli zahodí na zem a pekelný stroj se rozjede. Setlist je stejný, začíná se s Blow Your Trumpets Gabriel následovanou Ora Pro Nobis Lucifer, ohně ve dne se sice nevyjímají tak jako v noci, ale dávají show zase jiný rozměr. Je dobře vidět na scénu, kytarista Seth a baskytarista Orion stojící po stranách vypadají jako okřídlení pekelní andělé – ta křídla ovšem patří za nimi umístěným namalovaným orlicím. Náladu dokonale podtrhávají dunivé i kulometné Infernovy bicí, stejně tak i kouřové efekty či latinský recitativ ze samplu. Do toho šíleně pere slunce. Kupodivu to ale nijak nevadí, spíš to s muzikou koresponduje, protože si připadáte, jako byste se smažili v plamenech pekelných. A k tomu pecky jako Conquer All či Slaves Shall Serve… Charismatický Nergal nekompromisně vyzývá k předhození křesťanů lvům v Christian To The Lions, načež dojde k zajímavému úkazu – kolem mě si to v klidu mašíruje ‘Ježíš’ v dlouhé říze s červenou šerpou a trnovou korunou na hlavě. Fanoušci jsou holt různí… Koncert docela rychle odsýpá, kromě již uvedených skladeb nemůže chybět The Satanist, Ov Fire And The Void či At The Left Hand Ov God. Pomalu se blížíme do finále, kdy Nergal svižně německy odpočítá závěrečnou Chant For Eschaton, a kapela se do šlehajících plamenů loučí. Za minutku se ale dočkáme ještě přídavku, toho, který jsem ve Vizovicích už neměla možnost zhlédnout, tedy O Father O Satan O Sun!, jehož závěr smutně graduje a pódium pomalu zcela zahalí dým…

Vzhledem k tomu, že je potřeba si sbalit všechny věci včetně stanů, abychom pak nezdržovali noční odjezd autobusu, se mi bohužel nepodaří vidět pár dalších kapel, o které jsem dost stála. Devin Townsend Project a Emperor mě z nich mrzí nejvíc. Ale ani schizofrenik nedokáže být na dvou místech současně, takže nezbývá než se vrátit do kempu, zabalit, co se dá, nechat si jen potřebné věci na celý zbytek dne a noci a následně odvláčet všechna zavazadla do busu. Netušila jsem, jak moc mě tahle cesta tam a zase zpět vyčerpá, a tak MEGADETH sleduju už zase ‘jen’ ze zázemí backstage, a to ještě bez nějakého většího soustředění. Skladby jako Hangar 18, In My Darkest Hour, Sweating Bullets, Symphony Of Destruction a další poslouchám spíš jako příjemnou kulisu, zatímco se ze sebe snažím vydolovat poslední zbytky energie.

Pro mnohé, především místní fans je zásadním koncertem závěrečného dne vystoupení Tobiase Sammeta s projektem metalové opery AVANTASIA, začínající v luxusním čase 22 hodin. Je narváno, a to doslova úplně všude. Obcházím celý areál, přede mnou se černají davy fanoušků a v dáli barevně svítí pódium – ještě že i tady člověk narazí na projekční obrazovku, aby aspoň na chvíli zahlédl nějaké ty detaily. Obrovská show začíná Sammetem zpívanou Spectres, s druhou Invoke The Machine mu přichází ‘na pomoc’ RonnieAtkins, jedna z nových posil na aktuálním albu The Mystery Of Time (2013), z něhož také obě úvodní skladby pocházejí. Ovšem následná Scarecrow je klasika, v níž kromě předešlých dvou pěvců nemůže chybět ani nádherný hlas Amandy Somerville ve sborech. Co tu ovšem – čistě mně subjektivně – chybí, je vokál Jorna Landeho, který už se nahrávání ani vystoupení ‘novodobé’ Avantasie neúčastnil. Show pokračuje, na Story Ain’t Over přichází klasicky optimistický Bob Catley, a tak to jde dál a dál. Přiznávám, že poslední desku moc naposlouchanou nemám, ale i tak mi rozdíl mezi staršími a novými songy takhle naživo vyznívá jednoznačně ve prospěch těch klasik. Tobias navíc až příliš často a podle mě zbytečně dlouho mezi songy brebentí, každou chvíli vyřvává „Wackeeeeeeeeen!”, čímž se zážitek z koncertu dost tříští. Ale nelze neobdivovat jeho obrovské nasazení, zvlášť když sám zpívá v drtivé většině skladeb, samozřejmě až na malé výjimky vždy s někým ze svých ‘spoluzpěváků’. Kromě již jmenovaných to jsou ještě Michael Kiske (Reach Out For The Light, Avantasia) a Eric Martin (What’s Left Of Me, Dying For An Angel, Twisted Mind, Promised Land). V ‘rozlučkové’ Farewell, kterou zpívají Amanda s Michaelem, přebral Jornův part samozřejmě principál Tobi a patří mu také závěrečná Lost In Space. Jak už bylo řečeno, kotel má obrovský a ohlas též. Ani přídavek nemůže chybět – sborová dvojskladba Sign Of The Cross / The Seven Angels, zpívaná sborově všemi zúčastněnými…

A takhle nostalgicky pro mě končí jubilejní 25. ročník Wacken Open Air. Teď už zbývá jen dorazit k autobusu a nechat se odvézt zpět do všednodenní reality. A i když jsem letos neviděla zdaleka všechno, co jsem vidět chtěla, i když jsem se v zavazadlech zbytečně táhla s vybavením do bahna, které se letos nekonalo, i když únava byla větší, než jsem čekala, a i když jsem si cestou domů musela kvůli prachu vykapávat oči, rozhodně to stálo za to. Tak ještě dodatečně: „Happy 25th birthday, Wacken!”

Zhlédnutí: 110

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *