RockShock

Internetový rockový magazin

Sunrise Avenue dvakrát vyprodali arénu v Lipsku

25. srpna 2022, Lipsko, QUARTERBACK Immobilien ARENA

Text: Michaela Horáková
Foto: Michaela Horáková

Když jsem na konci května navštívila rozlučkový koncert finských Sunrise Avenue ve Vídni, zakončila jsem svou reportáž nadějnými slovy, že se snad ještě potkáme. A velké přání se stalo skutečností. Ve čtvrtek 25. srpna jsem dostala druhou možnost se s těmito sympatickými Finy znovu rozloučit. Tentokrát jsem zavítala do německého Lipska, kde měla skupina naplánované vyprodané koncerty dva dny po sobě. Já se zúčastnila prvního koncertního večera. Pojďme se společně podívat, jak to celé probíhalo.

Spousta fanoušků si hlídala místa blízko haly už od brzkého odpoledne, i když se před pražícím sluncem nedalo pomalu kam ukrýt. Zpoza zdi místního sport baru byla slyšet už zvuková zkouška a já si uvědomovala, že hudební a osobní zážitek, na který se tak těším, je za dveřmi.

Security se u vstupů objevili překvapivě chvíli po páté odpoledne, pomalu se začalo vše připravovat pro vkročení fanoušků do haly. Tak se stalo zhruba o půl šesté, asi dvě hodiny před začátkem programu. To se později ukázalo jako ne zrovna šťastné rozhodnutí, protože uvnitř nebylo dvakrát moc dýchatelno a několik jedinců to neustálo, zdravotníci je museli odvést z davu.

Já jsem lístek pro hosty koncertu získala až chvíli po otevření prostor, přesto se mi podařilo získat dobrou pozici blízko pódia, se kterou jsem byla navýsost spokojená. Nezbývalo, než si počkat v tom parném prostoru do začátku akce. Z reproduktorů se linuly různé skladby s podtextem loučení. Například skladba Wake Me Up When September Ends od Green Day nenechala jen tak někoho z přítomných chladným. A když se ozvaly první tóny Always Member Us This Way od Lady Gaga, začali jsme spontánně zpívat sborově z plných plic. To byl hodně silný emotivní moment, který všechny čekající dost propojil.

Odbila půl osmá a na scénu doslova vtrhla čtveřice mladých hudebníků CYAN KICKS. Dostali nabídku předskakovat slavnějším krajanům na německé části rozlučkového turné. Nutno podotknout, že volba byla správná. Skupina kombinuje tvrdší rockovou hudbu s elektronikou a popem. Jejich skladby jsou inspirovány americkými PVRIS, britskými Bring Me The Horizon a skotskými CHVRCHES. Nejvíce pozornosti na sebe strhávala frontwoman Susanna Aleksandra, drobná sympatická blondýnka s velkým hlasovým rozsahem. Bylo vidět, že si tato finská partička vystoupení moc užila. Určitě o ní ještě uslyšíme.

Napětí pomalu stoupalo, dav netrpělivě odpočítával poslední minuty. Uprostřed pódia bylo menší okénko, kterým se vcházelo na scénu, takže těsně před začátkem jsem už některé členy kapely mohla zahlédnout. Kostra celého koncertu je pevně daná, vyloženě wow efekt se nekonal, už jsem věděla, do čeho jdu. Tím pádem se opět na úvod na velké LED obrazovce objevilo rozlučkové video s odpočtem do začátku koncertu. A za bouřlivého potlesku pro příchozí SUNRISE AVENUE se začalo skladbou Thank You For Everything. Stejně jako minule se ve mě mísily emoce od vděku přes nadšení až po nostalgii.

Jednotlivé skladby provázelo úvodní video nebo průvodní slovo. Nutno podotknout, že vše k sobě dobře pasuje a dokresluje celkovou atmosféru. Je poznat, že kapela si koncert užívá s lehkostí, bez nějakého stresu. Byla to velká emotivní jízda, při které byl naprosto hmatatelný pocit ‘právě tady a teď‘.

A dalším důkazem, jak jsou fanoušci této partičky propojení, bylo to, že se při skladbě Beautiful nad hlavou objevily různé transparenty a srdíčka jako poděkování Rikovi za skvělých 15 let strávených se Sunrise Avenue. Jak Rika, tak Sama ten pohled do davu dost překvapil a dojal, že to byl jeden z nejsilnějších momentů večera, ne-li rovnou ten nejlepší. A to jsme byli teprve skoro na začátku setlistu.

Na seznamu 21 skladeb se střídaly zásadní pecky za všechny roky působení na hudební scéně. Zpívali jsme tím způsobem, že je to opravdu naposledy, ale zároveň s takovým entuziasmem, který strhl přítomné ke společné oslavě těch prožitých let se skupinou. Stejně tak své pocity euforie i dojetí neskrývali ani Samu, Riku, Raul, Sami a Osmo. Prostoru pro chvíle s emocemi na dřeň bylo během večera více než dost. Ať už to byly pomalejší písně, které lákaly k zamyšlení a vzpomínkám, tak ty energičtější, kdy skákala a zpívala celá vyprodaná hala.

Tentokrát bylo molo u pódia trochu kratší a menší, měli jsme proto kapelu lépe na dosah. Mnohokrát během večera nás přišli pozdravit buď jednotlivě, nebo jako komplet kapela. Když bylo krátce po skladbě Question Marks, Samu poznamenal, že dnešní show je opravdu dost pekelná a asi nejdivočejší během celého stávajícího turné. A pak přišlo to, na co lačnící fanynky čekaly. Od jisté doby na závěr koncertu hází Samu do davu svou riflovou vestu. Každý večer má trochu jiný motiv. Jelikož bylo v hale ale opravdu velké vedro k padnutí, rozhodl se vesty zbavit už nyní.

A co osud bohužel nechtěl, letěla směrem do mého obličeje. Stačila jsem chytnout jen její cíp s knoflíky, aby mě to přímo nezasáhlo. Tři fanynky přede mnou ji strhly k sobě a začaly se o ni docela rvát. Samu se na ně chvíli pobaveně koukal, měl k tomu vtipnou poznámku, pak už se ale dál věnoval koncertu, kdy zazněla píseň Point Of No Return. Holky se ale dál zaměřily na to, která z nich suvenýr ukořistí, všechny držely bundu opravdu křečovitě. Až ta nejmenší a mrštná Němka ji vyškubla, rychle s vestou utíkala z davu a už ji nikdo neviděl.

Při skladbě Nothing Is Over si Samu vybral naši levou stranu, posadil se před nás a emotivně ji přednesl, až se v nás pocity opět dost mísily. Tohle byl poslední kousek před přídavky a zapůsobilo to tentokrát silněji než minule ve Vídni.

Poté se v hale skandovalo, aby se kapela vrátila na pódium. Prvně dostal opět prostor Osmo, aby předvedl své sólo umění na klávesách. Ve mně se v tu chvíli objevil pocit, že už zbývají poslední minuty do závěru vystoupení a jak moc rychle to celé uteklo. Nejraději bych ten večer prožívala znovu a znovu, tak moc dobře jsem se ve společnosti milých a skromných Finů cítila.

Závěr patřil skladbám z prvního alba On The Way To WonderlandFairytale Gone Bad a právě Wonderland. A když dozněly poslední tóny, byl tady opravdu úplný konec večera. Zbývalo se už jen rozloučit s kalifornskými Hollywood Hills. A v tento moment už se přítomným i kapele jemně stáhla hrdla a jednotlivá slova snad nejznámější skladby se zpívala ne zrovna lehce. Však i Samu v určitých chvílích jen těžko skrýval slzy a musel ten nával emocí rozdýchat. Tohle snad muselo dostat každého, kdo nemá srdce z kamene.

Jsem ráda, že jsem mohla být podruhé u toho, kdy finská hvězdná sestava dávala ze sebe opravdu vše a byla se svými fanoušky neuvěřitelně propojená. Ten příval energie se jen těžko dá popsat slovy, ale pokusím se. Celý večer byla z kapely cítit její známá skromnost, jednotliví členové šli do vystoupení se srdcem na dlani, že některé momenty působily až křehce. Opět se závěrečné loučení protáhlo a nikdo nechtěl z pódia dlouho odejít. A ani se nedivím, měli jsme za sebou doživotní hudební a nostalgický zážitek, který navždy zůstane v našich srdcích. Jsem vděčná, že jsem mohla být toho všeho součástí, nikdy na tento večer nezapomenu.


DALŠÍ REPORTÁŽE

Zhlédnutí: 2478

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.