RockShock

Internetový rockový magazin

Jan Vytásek – Ta deska mě do puntíku vystihuje

Text: Zdeněk Brouček
Foto: Jakub Macháček

Zpěvák, hudebník a skladatel JAN VYTÁSEK vyrazil na svou uměleckou dráhu účinkováním v koncertní verzi muzikálu Vlasy. Byl finalistou v soutěžích Bohemia talent a Zlín talent 2001 a pracoval s revivalovými uskupeními, v nichž zpíval písně Beatles, Queen i dalších. Řadu let stojí v čele své doprovodné skupiny BLACKBIRDS. Vedle coververzí současně tvoří vlastní písně. Nyní vychází jeho v pořadí třetí autorské album Na houpačce. Tvrdí o něm, že je to jeho osobní výpověď o tom, jaký je jeho život a svět s ním spojený.

Co pro vás znamenají Beatles, jejichž písničky často zpíváte?
Beatles jsou takový slabikář, ze kterého jako hudebník čerpám, abych sám mohl psát. Paul McCartney je pro mě dodnes nepřekonatelný idol. Od devíti let jsem hrál na kytaru, a ještě dříve jsem absolvoval různá vystoupení. Ale myslel jsem tehdy, že to dělá každý. Nic výjimečného. Když mi bylo asi deset let, vzal mě táta do kina na film Perný den. Po jeho zhlédnutí jsem hudbě propadl. Začal jsem shánět nahrávky, začal jsem se k muzice víc přibližovat. Máma zase byla v hudbě hodně otevřená. Měla magnetofon značky Sonet Duo, který mám dnes já, a pouštěla si na něm nahrávky skupin ABBA, Queen a dalších. Byl jsem tedy obklopen skvělou muzikou, kterou jsem vstřebával. Všechno plynulo hladce.

Na svém novém albu Na houpačce se pohybujete mezi rockem a popem. Ke kterému z těch žánrů máte blíž?
Řekl bych, že mým základem je obecně pop-rock. Mám ale také blízko k folku nebo country. S tím druhým slovem nicméně nakládám opatrně, protože když se řekne country, většina lidí si představí chlapíka s kloboukem sedícího u táboráku. Ono to tak ale vždycky není. Inspiruje mě moderní country, která je tohoto klišé zbavená. Český posluchač by ale pravděpodobně americkou country považoval za rock. Vše se prolíná. To jsou základní žánry, ve kterých se pohybuju. Dost také čerpám z klasické hudby nebo belcantové techniky zpěvu.

Jaká byla cesta k albu Na houpačce?
Trnitá, řekl bych. Jako ke každé desce. Je to ale dobře, protože ty trny probouzejí emoce, které by měly na každém albu být. Myslím si, že všeobecně hudba, ať už nahraná, prezentovaná živě, nebo reprodukovaná, by v sobě měla mít emoce, které přenese na posluchače či diváka. Jinak podle mě nemá smysl. Písničky píšu průběžně. A potom jsem se dostal do stavu, kdy jsem měl jasnou představu o tom, jak by měly vypadat ve studiové podobě. A tak jsem začal nahrávat. Když jsem v roce 2008 vydal své první album Lost And Found, byl jsem nadšený z toho, že jsem mohl písně zaznamenat a že začaly žít vlastním životem. Druhé album Ženský kalendář – Vol. 1, které vyšlo v roce 2015, bylo koncepční, jakási hříčka. Na houpačce je má nejvyzrálejší deska. Je na ní všechno, co jsem chtěl a co jsem potřeboval říct. Když bylo hotové, byl jsem vnitřně nesmírně klidný, protože jsem věděl, že jsem uzavřel jednu svou životní kapitolu. Pracoval jsem na ní se slovenským producentem Jurajem Kupcem. Před lety jsme se spřátelili, a když jsem mu pak zavolal, řekl, že by se mnou rád něco udělal. Poslal jsem mu připravené písničky a v roce 2016 jsme spolu natočili první singl. Nebyl jsem tehdy ale ještě naladěný a schopný natočit celou desku.

Jenže to se nakonec povedlo.
Postupně jsem sbíral materiál, s Jurajem jsme se scházeli, tvořili jsme. Tím pádem vznikla nahrávka, která je vlastně jakýmsi deníkem. Začal jsem ji chystat jako relativně mladý kluk a dokončil jako zralý muž. Na začátku je písnička Týna, která je o holce. To je takové klukovské téma. Další už jsou trochu hlubší, například narození mé dcery, které pro mě bylo zásadní životní událostí. Na konci je pak písnička Poslouchej, kterou jsem původně napsal pro Karla Gotta.

V čem jste během realizace alba dozrál?
Přestal jsem mít mindrák z toho pouštět své písničky ven a čekat, zda se objeví například v rádiích, či ne. S chutí hraju intimní, kontaktní koncerty v kavárnách. A uvědomil jsem si to autorské štěstí, kdy se můžu v textu takříkajíc vykecat ze svých trablů, bolestí a starostí, a nakonec můžu klidně říct, že je to jenom písnička. Nikdy nikdo neví, jestli je obsah textu pravdivý, anebo ne, pokud se k tomu autor sám nepřizná. Proto jsem si mohl dovolit dát do textů i témata, která jsou hodně bolavá. Vyrovnal jsem se s nimi, staly se součástí mého písničkového deníku, který vyšel na albu.

Které téma je bolavé?
Můj největší životní běs je obsedantně kompulzivní porucha. Je to věc, která mě provází od puberty, život s výkyvy. Někdy je to v pořádku, mám ze života radost, těší mě. Byla ale období, kdy jsem nebyl schopen vyjít ven z domu, jíst, mýt se, vlastně nic. Klepal jsem se úzkostí, potil se a brečel. Ten pocit bezmoci mě pak nutil se zase extrémně překonávat. Začal jsem se příliš trestat. Trvalo dlouho, než jsem se začal léčit, cítil jsem průběžně stud a nedůvěru. Nejhorší byl rok 2020. Byl jsem nucený se zastavit, mé běsy mě dohnaly a semlely. Byl jsem na dně. Na jaře 2021 se věci začaly obracet k lepšímu a já začal zase tvořit a žít. Pro sebe i pro ostatní. Pořád jsem ale ostražitý. Na desce je o tom písnička Znovu se smát. Zpívám v ní o skleněné mříži, kterou nikdo nevidí. Promítá se to ale i v některých dalších skladbách. O průběhu téhle nemoci toho lidé moc nevědí. Něco se dá najít na internetu, něco řeknou lékaři. Já jsem před asi třemi lety poznal jednoho herce, který tou poruchou trpí také. Napsal o ní seminární práci. Oslovil jsem ho a povídali jsme si o ní. Bylo to pro mě strašně přínosné, protože jsem si ve společnosti stejně postiženého člověka uvědomil, že v tom nejsem sám. Pomohlo mi to.

Co se ve vašem životě změnilo, když se vám narodila dcera, pro kterou jste napsal písničku Stmívá se?
Když jsme se dozvěděli, že se nám narodí dítě, přepadl mě pocit, že se musím dát dohromady. Nechtěl jsem, aby vyrůstalo u táty, který je srábek. Začal jsem zase sportovat, doháněl jsem především kondici. Když se narodila, dospěl jsem k závěru, že musím víc pracovat, protože mám ještě pár let a pak se o ni budu muset starat naplno. Zprvu jsem se trochu ve výchově ztratil, ale po pár měsících jsme se s dcerou začali více vnímat. Najednou pro mě nebylo nic jiného důležité. Honby za úspěchem nebo slávou mi už připadly směšné. Přestal jsem je řešit, jakkoli si vážím každého úspěchu, kterého jsem v životě dosáhl. Na prvním místě je ale dcera. Dnes je jí osm let. Písničku Stmívá se jsem napsal na ostrově Lanzarotte. Porucha ten den udeřila a já navzdory slunci a pláži seděl ve stínu v pokoji s kytarou. Dcera dělala šaškárny, aby mě rozveselila, chtěla si hrát, a to mě inspirovalo k tomu psát. Písnička je o Donu Quijotovi, který bojuje s větrnými mlýny, což je v přeneseném významu má porucha, a ví, že to má smysl třeba právě kvůli tomu, že má dítě, pro které to dělá a na němž mu záleží.

Písničku Poslouchej jste napsal původně pro Karla Gotta. Proč ji nenazpíval?
S Karlem Gottem jsme se několikrát viděli. On samozřejmě ve svém životě potkal mnohem více lidí než já, takže to byl zážitek spíš pro mě. Vždycky jsem ale přemýšlel o tom, že bych pro něj zkusil napsat písničku. Jednou, bylo to někdy v roce 2012 nebo 2013, jsme se setkali jako účinkující na večírku pro fotbalisty Sparty Praha, který se konal v pražském Rock Café. Byla to příjemná akce, fotbalisté a jejich holky, spousta alkoholu a silikonu, na ní tančili mimo jiné na Včelku Máju. Moderoval to Ondřej Hejma a já se ho zeptal, jestli si myslí, že bych mohl Karlu Gottovi nabídnout písničku. Odpověděl mi, že je prý otevřený, a ať to udělám. Nicméně pan Gott byl unavený a já nechtěl být dotěrný. Takže jsem se dostal jen k tomu, že jsem si s ním udělal fotku a prohodil pár slov. Nakonec jsem se domluvil s jeho mluvčí, že mu pošlu tři písně. To jsem udělal, ale nevím, jestli k němu někdy doputovaly. Potom jsem se setkal s člověkem, který byl Karlu Gottovi blízký a scházel se s ním. Jezdil za ním i do nemocnice, kde už v té době občas pobýval. Slíbil, že mu tu nahrávku dá. Poslal jsem ty tři písně, přičemž Poslouchej mi připadla nejsignifikantnější. Třeba jen kvůli textu, který se hodil k tomu, co Karel Gott prožíval. Je o naději, o síle vzepřít se osudu. Ty nahrávky se k němu ale bohužel nedostaly. A mně zůstaly v šuplíku. Nakonec jsem ale právě Poslouchej oprášil a zjistil, že mi prostě sedí. Ke zpěvové technice belcanto, kterou jsem při jejím nahrávání použil, mám také úzký vztah. V mládí jsem se hodně naučil od italských belcantových tenorů, těžím z toho dodnes. Ta písnička je jemná a nosná. Jen jsem v ní trochu pozměnil text, ale minimálně. Všechno to víceméně sedělo.

Jaké máte další ambice?
Snažím se koncertovat. Mám vlastní vystoupení a spolu s pianistou objíždíme kavárny, v nichž hrajeme. Na velké festivaly se mi coby málo známé tváři zatím moc dostat nedaří. V létě mě čeká více koncertů a v září bude křest alba. Na podzim vyjde vánoční EP, na kterém se připomenu i s klasičtějším repertoárem. Chystám také koncerty v kostelech v celé republice. Rád bych rovněž, kdyby se nějaká písnička dostala do médií a hráli ji v rádiu. Dnes už to pro mě není hlavní motiv, ale potěšilo by mě to. Jsem rád, že se povedlo nahrát desku, která mě do puntíku vystihuje. Není nic, co by zůstalo nezmíněné. Kdybych si něco schoval, zadělalo by mi to na trauma, což je začátek nějakého zdravotního průšvihu. Nesplněné touhy a nerealizované nápady na těle i na duši totiž dělají neplechu. Takhle jsem jednu kapitolu zabalil do jednoho balíčku a sklenice je opět čistá a připravená pro další nápoj.

www.janvytasek.com


DALŠÍ ROZHOVORY

Zhlédnutí: 1231

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.