RockShock

Internetový rockový magazin

GHOST – Impera

Loma Vista / 46:20

Po dlouhých čtyřech letech kreativní prázdnoty se Papa Emeritus IV. za výpomoci svých oddaných poddaných A Group Of Nameless Ghouls právoplatně a kýženě ohlásili do zbrusu nové bohoslužby s dalším pokračováním tajemné prorocké ságy zvané Impera. Nepočítáme-li dvě EP, základní kameny pro páté regulérní album švédských kultovních démonů byly položeny již v dubnu r. 2020, kdy pokračovali ve výstavbě tohoto monumentálního kolosu až do července r. 2021.

Samotné nahrávání kvůli restrikcím trvalo šest týdnů, kdy se pendlovalo mezi USA a rodným Švédskem. Pak se nahrávky na tři týdny zmocnili mistři oboru Andy Wallace (Slayer, Sepultura, Nirvana, Avenged Sevenfold, Guns Nʼ Roses, White Zombie, Korn, Gojira, Dream Theater atd.) pro mix a ve finále dílo dokonal masteringem legendární Ted Jensen. Ve studiu taktéž vypomáhali kytarista Fredrik Åkesson (Opeth), bubeník Hux Nettermalm (Clawfinger) nebo také Martin Hederos, který přispěl hrou na organ či piano. Co se týče skladatelské stránky, za zmínku stojí také podané pomocné pero švédských hitmakerů Salema Al Fakira, Vincenta Pontareho, Petera Svenssona nebo Joakima Berga.

Koncertní povinnosti tentokrát nikoho v podstatě netlačily, a tak se mozek sekty Tobias Forge se zbytkem najatých hráčů mohli na novou tvorbu plně koncentrovat v rámci kvality a preciznosti. Svým douškem talentu přispěl i navrátivší se producent Klas Åhlund spolupracující již na albu Meliora (2015), čímž byly nevyřízené účty vyrovnány. Minulá kapitola Prequelle (2018) byla zaměřená na dobu 14. století, kdy v Evropě vypukla epidemie černého moru. V retrospektivu to shodou okolností byla tak trochu předzvěst pandemie, která v jiné podobě udeřila na svět plus minus o rok později.

Hlavní inspirací pro celý koncept novinky se stala kniha The Rule Of Empires: Those Who Built Them, Those Who Endured Them, And Why They Always Fall, kterou napsal britský spisovatel Timothy Parsons, což se ironicky opět odráží jako předchůdce do dnešní doby válečných konfliktů ve východní Evropě. Je o národech, které znovu a znovu shazují ona impéria. Kniha vypráví o dobývání starověkého Říma, britském imperialismu v Indii a okupaci Francie Třetí říší. Osvětluje rysy společné všem těmto říším, jejich vývoj a sebeospravedlňující mýty a důvody jejich nevyhnutelného úpadku. V knize se dále tvrdí, že tyto výboje zdaleka nepotvrzují nějaký druh darwinovské hierarchie vyspělých a primitivních společností, ale vždy byly produktem dočasné výhody ve vojenské technologii, bohatství a politické vůli. Z čehož v tomto případě vyplývá, že sebeospravedlňující rétorika benevolence paternalismu a kulturní nadřazenost spočívají v holé touze po moci, drancování bohatství a vykořisťování práce dobytých národů. Imperiální ambice jsou ve dvacátém prvním století očividně stále životaschopné, kdy jejich obhájci i odpůrci využívají abstraktní a romantizující perspektivy k samotnému podrobení.

Tím, že The Rule Of Empires poskytuje přesný obraz toho, jaké je to žít jako subjekt, racionalizace imperiálních dobyvatelů a jejich obhájců tak odhaluje skutečné limity imperiální moci. Spisovatel podává vysvětlení, co tvoří impérium, co nám říše minulosti mohou sdělit o našem vlastním historickém okamžiku a možná to nejdůležitější, proč impéria vždy selhávají. Parsons, který píše spíše z perspektivy společného tématu než z pohledu imperiálních dobyvatelů, nabízí historicky podložený varovný příběh bohatý na zprávy o podrobených národech, které znovu a znovu shazují impéria.

Toť vše o hlavní předloze alba a nyní se přesuneme k vizuální stránce, kde architektonický obal polského výtvarníka Zbigniewa Bielaka (Deicide, Possessed, Viogression, Carcass, Dimmu Borgir) odkazuje na fotografii anglického okultisty Aleistera Crowleyho (1875–1947), který byl ve své době mediálně pasován na nejhříšnějšího muže světa. Jeho tvář je symbolicky zakomponována do interiéru prosklené industriální rádoby kostelní haly, v jehož středu je pomocí strojů budována socha diktátora ze zlata a oceli ve viktoriánském stylu. V případě exteriéru je naopak nastíněn pohled z oné kostelní věže na město zahalené v šeru, s pochmurným půlnočním oparem, kde budovy připomínají jakési město duchů. Kdo si pořídí fyzický produkt alba, může se těšit na další tematické ztvárnění ke každé skladbě zvlášť, což je další obrovské plus navíc.

Hudební stránku tak nakonec zahajuje majestátní instrumentální hymna Imperium. Baladická zvonkohra s akustickou texturou kytar a piana září v kontextu sloučení epických melodií v jeden epochální výtvor. Úvod má údajně působit jako slavnostní příjezd do zmiňovaného města duchů. Na překrásné intro naváže svižná Kaisarion, ohlašující začátek nového impéria. Spalte všechno z minulosti, abyste postavili něco nového. Výlet do konce 70. let, kdy až muzikálová Spillways symbolizuje elegii temnoty v našich duších, která musí za každou cenu najít cestu ven. Call Me Little Sunshine vyniká nejenom svým baskytarovým motivem, na kterém je postavena, ale také uměleckým klipem z dílny mistra Matta Mahurina (Metallica, Def Leppard, Disturbed, Marilyn Manson, Soundgarden, Alice In Chains, Skid Row, Mötley Crüe, Queensrÿche, Rush atd.). Pojednává v podstatě o ďáblu, který se vkrádá do vašeho vědomí a hledá slabiny v podobě závislostí. V tomto kontextu to není vůbec dobrá věc.

Hunterʼs Moon je óda na klasický horor s promakaným klipem k tematice filmu Halloween Kills z r. 2021. V této skladbě je něco nostalgického a toužebného, jako když se večer vracíte na hřiště do říše dětství. Chorálová kazatelna důkladně vystavěná na kytarách Watcher In The Sky s nadšením vysvětluje, jak můžeme využít vědu ke zmenšení světa a ke zvrácení vědeckých teorií. Komunikace je klíč. Majestátní předehra Dominion nás zavádí za město do rozlehlé krajiny, kde se nachází další část říše. Zde je cítit závan čerstvého vánku a připadáte si jako ve filmu. Letitá Twenties odkazuje pozornost na volání do zbraně. Mějte se proto na pozoru. Naopak tklivá balada Darkness At The Heart Of My Love je o lidech, kteří propagují nečisté lidské hodnoty pod záštitou toho, že jsou bohabojní a spravedliví, zatímco nic z toho nepraktikují. Jde v podstatě jen o peníze a moc. Griftwood je jakousi politickou satirou o podvodu, lži a manipulaci s masami. Je o lidech, kteří řeknou nebo udělají cokoli, jenom aby uspěli.

Krátká pasáž Bite Of Passage byla zvolena jako mezihra ústící do krvavého konce Respite On The Spitalfields nastiňující hrůzostrašný příběh o neblaze proslulém Jacku Rozparovači, který záhadným způsobem nebyl nikdy dopaden. Viktoriánské období má v sobě nespočetně základních kamenů gotické temnoty, obzvlášť v této části Londýna, kde se snoubí špína s průmyslem a kde nestoudně vládne noblesní aristokracie v bílých rukavičkách potřísněných krví nevinných obětí. V hudebním ztvárnění je zde slyšet patrný vliv komerčního hard rocku 80. let, kdy zde autor využívá úryvek citace z The Final Countdown (Europe), aby vše uzavřel nádherným motivem z počátečního intra Imperium. Každý začátek má i svůj konec, a v tomto případě naprosto dokonale promyšlený a cílený.

Dílo hodné mistra čerpající z gotické literatury budiž důkazem lineárního myšlení a vybalancované, právem odůvodněné filozofie o cyklickém opakovaní tragických událostí, ze kterých se lidstvo ne a ne ponaučit. Jasně tomu nasvědčuje i realita kolem nás; a to není zdaleka všechno. Prozíravost mi říká, že v příštích pár letech nás čeká pekelná jízda, a pokud se moje křišťálová koule nemýlí, tak je na cestě ještě opravdové zúčtování globálnějšího charakteru. Dnešní toxická společnost má totiž poněkud prazvláštní praktiky vyjadřování, kdy její vesměs přehnaná teatrálnost se nevědomky noří do snového panoptika. Paralela moderního světa přivádí k analogiím s lovci a lovenými, kde přežívá jen ten nejsilnější nebo pouze jen ten s nejlepšími adaptačními schopnostmi. Otevřete své nitro a donekonečna se transformujte. Tato teorie rozšiřuje téma o dávných proroctvích, hořících chrámech a ztracených rájích, v čemž všechno zmíněné je nedílnou součástí recenzovaného titulu. Neznamenalo by to tolik, nebýt nablýskané produkce a výborného muzikantství, podtrhující tuto kompletní stopáž. Papa Forge je přemýšlivý frontman a jeho výtvory často sahají za hranice harmonických katedrál, které definovaly Ghost již před dvanácti lety na Opus Eponymous (2010).

Aktuálně prezentované skladby pohlížejí na ne příliš jasné dny a na případnou kritiku diktátorství, kde jsou lidské duše rozbíjeny sobeckými vůdci a válkou. Hudba je svým způsobem jakýmsi únikem z každodenní mortality a je nutné k ní přistupovat opatrně a s rozmyslem. Impera je v kostce melodická, hravá a drápe se z jádra na povrch, aby přepsala dějiny moderní rockové tvorby. Tato evidentní náročnost se scvrkává na novodobý alchymistický pokus o mistrně přetavené kameny ve zlato, hozené do vlastního roucha, kde chytlavost slučuje všechny možné styly všudypřítomnou virtuozitou ve formátu arénových popěvků začleněných do děsivého melodramatu. Některé okamžiky v tomto zážitku mohou nevinně vyvolat až pocity beznaděje a úzkosti. Ty však po chvilce zmizí a vyústí do čiré blaženosti. Věřme tak, že každá bouře má svůj konec a to nepříjemné zůstane nadobro v útrapách minulosti.

minimum 1, maximum 5

Viktor Loukota

www.ghost-official.com


DALŠÍ RECENZE

Shlédnutí: 545

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.