Wacken Open Air 2013

1.–3. srpna 2013, Wacken, Německo

Text: Eva Houšková
Foto: Kačka ‘Darlene’ Smidová

Letošní ročník proslulého německého festivalu Wacken Open Air byl, alespoň pro mě, poněkud hektický. Oproti loňsku tu došlo i na nějaké menší změny, z nichž ta asi nejméně radostná byla cena piva Beck’s uvnitř areálu – 3 eura za kelímek, ovšem o obsahu zredukovaném na pouhou třetinku. Wackinger Village byla jinak postavená – a nepotkala jsem ani jednoho elfa… Na prvním místě je tu samozřejmě muzika – jen se mi letos bohužel nepodařilo zhlédnout zdaleka všechno, co jsem měla v plánu. I tak to ale byl – ostatně jako vždy – super zážitek!

Čtvrtek 1. srpna
Zhruba půl hodinky po půlnoci vyrážíme z Prahy ‘nach Wacken’. Cesta se trochu protáhne (hodinová pauza na spánek a další cca hodina ježdění po Hamburku) a po příjezdu do cíle záhy zjistím, že mi v horku nečekaně rychle zplesnivěl chleba. Začíná to teda pěkně… Další problém – tentokrát očekávaný – s vjezdem do VIP kempu, se díky již dříve dorazivším přátelům nakonec podaří zvládnout. A máme dokonce výborný flek! Postavíme stany a připijeme si na úspěšné zdolání cesty a počátečních zádrhelů, díky čemuž únava plynule přechází do zdánlivé čilosti. Jdeme tedy na prohlídku areálu, kde na jednom z hlavních pódií, Black Stage, právě hrají SKYLINE. Se skupinou (ve které na baskytaru hraje jeden ze zakladatelů tohoto festivalu Thomas Jensen) tu každý rok vystupují i zde přítomní hostující muzikanti (např. vloni Doro); funguje to na principu ‘kdo má čas a chuť, hraje’. Prezentují známé rock/metalové songy, zrovna zní Turbo Lover od Judas Priest, pak třeba Paranoid z dílny Black Sabbath a Bark At The Moon ze 3. sólovky Ozzyho Osbournea apod. Letos mě docela překvapí velice slušně provedeným coverem nelehkého songu Led Zeppelin – Kashmir, set zakončí T.N.T. (AC/DC) a Paradise City (Guns N’ Roses). Na rozjezd příjemná záležitost.

Další kolo prohlídky zahrnuje širší areál. Zatímco na Black Stage sypou svůj nekompromisní thrash ANNIHILATOR, projdeme si Biergarden, Wackinger Village, nakoukneme do obřího stanu, kde se nacházejí další dvě pódia – Wet Stage a Headbangers Stage (sem už se letos nedostanu), a slunce už žhne jako blázen. Cestou na chvíli ztratíme našeho řidiče, který si ostošest fotí zdejší rázovité postavičky, a že jich tu není málo! Nakonec se docela vyčerpaní vracíme k Black Stage, kde právě začínají hrát THUNDER, jenže únava po téměř probdělé noci se začíná hlásit a je stále silnější, tak si jdu orazit do stanu. Ten už je uvnitř slušně rozpálený. Chci být čerstvá na dnešní headlinery a vedro nevedro, zavírají se mi víka… spát se ale moc nedá. Zanedlouho už od stanu slyším dokola opakovaný známý riff Smoke On The Water ze zvukové zkoušky. Do začátku vystoupení zbývá ještě asi půlhodinka času, nicméně bude lepší vyrazit a najít si místo s dobrým zvukem a aspoň trochu slušným výhledem.

Rozezní se orchestrální intro, na scéně se objevují Ian Paice, Roger Glover, Steve Morse, Don Airey a Ian Gillan, tedy DEEP PURPLE, a melodie přejde do Highway Star, na niž navazuje Into The Fire. Kapela šlape (jako už ostatně léta) jako ten nejfajnověji namazaný stroj. Jsem hlavně zvědavá, jak se s pěveckými party popasuje Ian Gillan, protože v Praze v O2 Areně, kde jsem je viděla naposledy, byl jeho výkon poněkud tristní… Dnes je to naštěstí jinak – ty nejvyšší výšky sice ani tady úplně nedává, ale jinak je i on ve formě. Začalo se pěkně klasikou a dá se říct, že klasika v dnešním playlistu převažuje, ale nemůžou samozřejmě chybět ani nějaké ‘vzorky’ z aktuální desky Now What?! (Vincent Price, Hell To Pay a Above And Beyond). Gillan občas poněkud zrudne v obličeji, jak ze sebe doluje vyšší tóny, a když se při Hard Lovin’ Man objeví v kotli (a poprvé i v detailním záběru na obrazovkách) poměrně značně vyvinutá fanynka nahoře bez, v publiku to pochvalně zahučí a pro kapelu to jistě je příjemné povzbuzení, zvlášť když nezůstane osamocena. Jak už bylo řečeno, instrumentálně jsou ‘Párplové’ opět perfektní, energie a radost ze hry přímo tryskají, souhra je dokonalá a závěr songu na bicí uchvacující. Vzhledem k tomu, že se dnešní koncert natáčí, je to jen dobře. Gillan se často směje, vyplazuje na lidi jazyk, a když dojde na duel kytara vs. hlas ve Strange Kind Of Woman, je už natolik rozezpívaný, že to docela s přehledem dává, i když často s pomocí hallu nebo echa. Při Morseově instrumentální pasáži si Gillan bere tamburínu a vyzývá diváky, aby kytaristu povzbuzovali potleskem. Zkrátka nepřijdou samozřejmě ani Aireyho klávesy, v předehře k další písni se objeví mj. i motiv Perfect Strangers, nakonec z toho ale vyleze Lazy. Klávesový začátek se pěkně protahuje, je to spíš jako jamování, později se přidává Steve a až za hodně dlouho Gillan se zpěvem a harmonikou, a téměř nekonečná skladba vpluje do závěru opět s harmonikou a kytarou. Parádní provedení! Zpěvová linka v Above And Beyond, opět s dlouhou instrumentální ouverturou, připomíná starou indiánskou baladu lehce stříknutou středověkem a na obrazovkách se při ní objeví černobílé fotky Uliho Jona Rotha (v letech 2004–2006 s DP spolupracoval jako host). Potlesk přechází s rytmem bicích do skandovaného začátku No One Came s kosmickým kytarovým a rozverným klávesovým sólem. Následující chvíle patří Aireyho klávesovému umění; v sólové exhibici střídá s neuvěřitelnou lehkostí hammondky s kurzweilkami a moogem, rejstříky i efekty, až vše vyústí opět do motivu Perfect Strangers – a tentokrát už tahle pecka zazní. Oproti zmíněnému pražskému koncertu ji Gillan zvládá, až je mi to skoro divné, ale věřím, že nejde o nějaký half-playback pro potřeby dnešního záznamu… Po tomto výkonu zmizí orazit si v zákulisí a po opět předlouhé instrumentální pasáži se vrací na svou závěrečnou pěveckou pasáž. Koncert skvěle graduje a jako další je ohlášena Space Truckin’, do níž se kotel ochotně zapojuje a pomáhá Gillanovi zpívat „come on”. Potlesk je jako po každé skladbě víc než nadšený. A po vybrnkávaném začátku další skladby se na pódiu objeví Uli Jon Roth s kytarou osobně a jakožto ‘místní’ je též nadšeně přivítán. Společně s kapelou si tu po letech znovu zajamují, až se nakonec sejdou v riffu Smoke On The Water – tuhle hardrockovou hymnu si Uli střihne společně s kapelou a na svoji kytaru ve tvaru vlnky dá i sólo. Refrén pochopitelně zpívá snad celý areál. Po malé pauze přicházejí ještě přídavky, mezi nimiž nemůžou chybět Hush a Black Night. Ačkoli noc ještě není tak černá, všichni si vystoupení maximálně užívají, nakonec si i kotel zazpívá podle tónů Steveovy kytary a pak už se kapela skutečně loučí. Opravdu vynikající koncert a jeden ze dvou (naprosto odlišných) vrcholů dnešního večera!

Tím druhým, z opačné strany hudebního spektra, jsou totiž ‘domácí’ RAMMSTEIN, jejichž šílená show se už hodnou dobu připravuje na vedlejší True Metal Stage. Ačkoliv už u nás několikrát vystupovali, pro mě to bude první live setkání, takže jsem zvědavá, jak dostojí své pověsti. Že se jejich představení neobejde bez spousty pyroefektů, podivných kostýmů a propriet, je už předem jasné, a nejen proto se odehrává až za tmy. A už je to tady – za výbuchu prvního ohňostroje shora sjíždí na jiskrami sršící plošině frontman Till Lindemann v plyšové růžové bundičce a s hodně světle blond přelivem. Morbidní divadlo může začít. Vypadá to tu jako v panoptiku, které vás vtáhne do své podivné odosobněné hry, v níž její představitelé bezostyšně a nemilosrdně vytahují z nejintimnějších hlubin chorobné lidské duše na pódium ty největší hnusy a zvrácenosti, jaké si jen lze představit. Celá show je dokonale seřízená a šlape stejně strojově přesně jako bicí Christopha Schneidera. Tvrdá muzika v kombinaci s tvrdou němčinou perfektně souznějí. Každý song má své vizuální ztvárnění, vlastní rekvizity a scénické pojetí. Neustále odněkud šlehají plameny, vybuchují gejzíry jisker, světla barví scénu tu do rudé barvy krve, tu naopak do ocelově chladné modré, nebo se stroboskopicky rozblikají v šíleném rytmu… V začátku Keine Lust tryskají z podlahy sloupy syčící páry, následná příjemně ponurá Sehnsucht, která začíná jakoby muezzinovým voláním, už mě ale donutí najít si jiné místo, kde by byla přece jen menší pravděpodobnost ohluchnutí. Hubený klávesista Christian ‘Flake’ Lorenz většinou za svými klapkami mašíruje na chodicím pásu; během koncertu musí ujít celkem slušnou vzdálenost (ostatně k domácímu tréninku na pásu se tahle hudba do sluchátek hodí skvěle!). Ze svého nástroje vykřesává někdy až neuvěřitelné zvuky, třeba skřípání mučicích nástrojů při Feuer frei!, která se neobejde ani bez jakési plynové masky s ‘náhubkem’ šlehajícím oheň, přes který Till zpívá. Mein Teil zase uvedou zvuky evokující svištící ostří Poeova kyvadla, během ní šílený kuchař Till v krvavé řeznické zástěře a s ostrými noži v ruce málem ‘Flakea’ uvaří v obřím hrnci. Když pod ním plamenometem pořádně ‘přitopí’, ‘Flake’ z něj velice rychle vyběhne, ze zad se mu kouří a song končící žalozpěvem už ze svého ‘stanoviště’ podmaluje až něžnými klávesovými tóny. Poté se přímo nabízí přejít do trýznivě smutné balady Ohne dich, již Till dozpívá stoje v ohni jisker… Rammstein vás prostě nenechají chvíli oddechnout ani se nudit. Jak dohrají jeden song, už jste zvědaví, co si na vás vymysleli v tom dalším. A než celá show skončí, mají toho ještě hodně. Wiener Blut začíná Till na všech čtyřech a pak zpívá vkleče, v Du riechst so gut použije obří – samozřejmě jiskrami sršící – luk a roztočí se s ním na pódiu. Tenhle song mě zrovna moc nebaví, následný Benzin však dojem zase napraví. O tom, že je při něm z malého čerpacího stojanu zapálen figurant přímo na pódiu, kde chvíli pobíhá, než ho technici uhasí, snad ani netřeba mluvit… Celá kapela včetně ‘pochodáře’ ‘Flakea’ si pak pěkně zamašíruje při Links 2–3–4. Možná ostatní členy kapely trochu opomíjím, ale i oni přesně zapadají do jejího soukolí jako ozubená kolečka v hodinovém strojku. Nejvíc ale pochopitelně vyčnívá frontman a hned za ním je ‘dvojka’ právě klávesista. Dočkáme se i ‘syntezátorovým’ zvukem začínající Du hast, jejíž slogan „du, du hast, du hast mich” nadšeně zpívají určitě minimálně všichni místní fans. Během ní Till vystřelí z jakési kuše světlice, které se odrazí od zvukařské věže naproti pódiu a z ní se vracejí zpět další ohnivé efekty jako malí duchové. Velice působivé. Základní část koncertu zakončí pěkně tvrdě Buck dich s homo-sado-masochistickou ‘scénkou’ Tilleho a ‘Flakea’. A nejen v tomhle songu jim zní ono „dich” tak pěkně východoněmecky „diš”… Končí se za mohutné podpory publika příhodnou finálovkou Ich will (a zase to „iš”), která vyústí do klávesového chorálu. Pak už jen děkovačka „unglaublich” publiku, loučení, úklony a chvíle tmy. Do té (samozřejmě za patřičně bouřlivého ohlasu lidí) pak zazní pár klávesových zvuků a začíná přídavek – ‘Flake’ hraje na klasický klavír pomalou Mein Herz brennt. Následně přichází ještě host, v Německu velmi populární zpěvák lidovek a šlágrů Heino, s nímž si dají Sonne, a už skutečně závěrečná pecka je Pussy. Poslední pyroefekty, hořící logo kapely a Till sedící na obřím růžovém dělu, které do poskakujícího a zpívajícího publika vychrlí spousty chomáčů bílé pěny, následované gejzíry papírových třepetalek. Pak za zvuků outra muzikanti poklekají, s rukou na srdci děkují fanouškům a tentokrát se loučí definitivně. Víc muziky už do sebe dnes nevstřebám, jde se spát.

Pátek 2. srpna
Spánku si bohužel ani tuhle noc moc neužiju – dílem kvůli hluku všude kolem (včetně rockotéky znějící z prostor backstage) a dílem kvůli bolavým nohám, navíc mě po opět téměř probdělé noci ráno ze stanu vyžene ta žhavá koule. Kdo mě zná, ví, že slunce i horko opravdu miluju, ale tohle je už i na mě moc. Ve stanu začíná být neexistovatelno. Po snídani a ranní hygieně si plánujeme dnešní program, což se ale později ukáže jako mírně řečeno bezpředmětné. Do koncertu Powerwolf, který bych ráda zhlédla, zbývá něco přes tři hodiny, a tak se rozhodneme tenhle čas využít k prohlídce obce Wacken. To ještě netušíme, že nám tahle ‘procházka’ zabere hodin mnohem víc…
Ve Wackenu to ovšem taky žije a byla by škoda tuhle atmosféru nenasát. Jako vždy je na ‘hlavní třídě’ stánek vedle stánku, pivo tu mají většinou o 2 eura levnější, spousta druhů jídla, suvenýrů, v garážích domků pro tyto dny otevřené provizorní ‘výčepy’, veselý mumraj, osobitá atmosféra. Míjíme dokonce i zahradní restauraci s živou nefalšovanou německou dechovkou, což je absolutní kontrast, ale protože já dechovku opravdu těžko snáším, mizíme rychle z dosahu klasických německých ‘kolíbaček’. Nachází se tu i tradiční Wacken Info Center s festivalovým merchandisingem (i to je letos na jiném místě). Tentokrát bych si tu ráda konečně něco koupila a už předem jsem se rozhodla pro wackenský klobouk, ale jak na potvoru tohle zboží snad jediné nemají. Cestou potkáme bláznivý wackenský orchestr maškar-metalistů v osmdesátkových pruhovaných legínách s groteskními vycpávkami na patřičných místech, s parukami a mobilními nástroji od bubnu přes harmoniku po zvláštní vozembouch. Za melodie Final Countdown od Europe pochodují ulicí, pak se na nějakou dobu zastaví před info centrem a vyhrávají rock/metalové hity ve vlastní orchestrální úpravě pro všechny, kdo chtějí poslouchat. Z hloučku okolostojících se s nimi každou chvíli přijde někdo nechat vyfotit a muzikanti i při tom stále hrají. Jsou legrační, ale zároveň je to velká pohoda, ostatně jako všechno tady. Nakonec ještě zajdeme na opačný konec vsi do místního supermarketu doplnit zásoby – hlavně vodu, protože dehydratace je značně nebezpečná a letos větší, než jsme čekali…

Když se konečně, opět vyřízení pochodem i sluncem, vrátíme do kempu, zjistím, že už mají odehráno nejen POWERWOLF, ale i následující PRETTY MAIDS. Jediné, co mě s tímto faktem smiřuje, je, že obě party už jsem měla možnost naživo zhlédnout. Už se s tím stejně nedá nic dělat, podle programu bych ale mohla stihnout ještě aspoň část vystoupení SOILWORK na Party Stage, a tak se tam i přes únavu vypravím. Cestou přes backstage se ještě konečně setkám na krátký pokec s kamarádem z Norska. Pochvaluje si skvělé vystoupení svých krajanů IHSAHN a mj. tvrdí, že podle předpovědi jsou na další den hlášené bouřky. No, zatím to tak moc nevypadá, ale co se týče počasí, je tady možné všechno… Když dojdu k Party Stage, nastane jiný problém, který mě u jinak německy dokonale ‘allesinordnung’ zorganizované akce nemile zaskočí. Party Stage je totiž ve stejné úrovni jako ty dvě hlavní, a na Black Stage zrovna mají svoji produkci AGNOSTIC FRONT. Ačkoli je Party Stage situována šikmo stranou, i tak se zvuk obou hrajících kapel nepříjemně mísí. Zkusím ještě obejít přihlížející dav a jít si stoupnout na opačnou stranu, co nejdál to jde, ale bohužel i sem doléhají nějaké ty zvuky z Black Stage. Vzdávám to. Než takhle nekvalitní poslech, to radši nic. Ale když už jsem v téhle části, můžu si aspoň projít stánky, napadne mě. A to je zase chyba – než to všechno obejdu, mám v nohách dalších pár kilometrů. A do toho ten všudypřítomný sluneční žár, který je letos téměř vražedný – takhle modrou oblohu bez jediného mráčku ve Wackenu zažívají zřejmě jen opravdu málokdy. Vracím se ke stanu, ve kterém se teď sice stejně nedá být, ale aspoň u něj chvíli posedím a trochu si odpočinu. Pak si dám další sprchu; chladná voda krásně osvěží – bohužel jen po tu dobu, kdy v ní stojím. Jakmile vylezu, utírám s vodou už zase i pot… Navíc se znovu začíná hlásit únava z celého dnešního ‘pochoďáku’, ale nakonec seberu zbytky sil a vyrazím se podívat na True Stage aspoň na závěr setu švédských válečných obdivovatelů SABATON. V překopané sestavě, která se zformovala před dvěma lety, jsem je ještě naživo neviděla; a tohle je kapela, kterou je třeba poslouchat live. Stihnu už jen závěr – Primo Victoria a Metal Crüe – a zní to stejně dobře jako kdykoli předtím, kapela je stále ve formě. Frontman Joakim Brodén se v pauze mezi songy svěří, jak úžasné je tady vystupovat a že kdyby mu před pár lety někdo řekl, že bude hrát ve Wackenu, rovnou by ho vyfuckoval. Po závěrečné skladbě se nadšení muzikanti ještě nechají vyfotit na pódiu s mnohatisícovým kotlem za zády – oblíbený to záběr kapel hrajících na W:O:A, protože ten dav pod pódiem vypadá skutečně monstrózně. Vpravo na obzoru zatím pomalu začíná vyrůstat tmavá hradba mraků – že by přece jen předzvěst avizované zítřejší bouře? xa0

To už je na Black Stage vše připraveno pro očekávané vystoupení další nestárnoucí klasiky – MOTÖRHEAD. Před dvěma lety jsem při jejich setu procházela areálem a snažila se před odjezdem sehnat nějaký pěkný suvenýr, takže letos si je hodlám užít. To ještě netuším, jak se to zvrtne letos… Netrvá dlouho a na pódiu se objevují Lemmy Kilmister, Phil Campbell a Mikkey Dee a začínají svižnou I Know How To Die. Lemmy pak krátce přivítá fanoušky, zeptá se: „Are you OK? We are Motörhead!” a pokračuje se s Damage Case. Motörhead jsou taková sázka na jistotu, už spoustu let hrají prakticky stejně a pořád je to ten super rock’n’roll s naprosto signifikantním Lemmyho vokálem. Ten i teď zní stejně, ale když uvidím Lemmyho v detailním záběru na obrazovce, poněkud se zhrozím. Nevypadá dobře. Hlavou mi bleskne: že by už nesmrtelný a alkoholem i jinými nelegálními látkami konzervovaný rocker konečně taky začal stárnout? A vypadá tak trochu mimo… V další pauze ovšem sám situaci vysvětlí, prý mu není dobře. Lemmy už v předchozích měsících trpěl vleklými zdravotními problémy, kvůli čemuž byla kapela nucena zrušit i nějaké hraní. Dnes je jeho mluvený projev sípavý, na zpěvu to ale kupodivu znát není. Zazní ještě Stay Clean, Metropolis, Over The Top, ovšem pauzy mezi jednotlivými songy se stále prodlužují. Phil vyzývá lidi k povzbuzování Lemmyho, který vždy po odehrané písni zmizí v zákulisí, což všichni ochotně provedou. Ještě ani v tuhle chvíli nikdo netuší, že tohle bude asi nejkratší koncert Motörhead, jaký kdy viděli. Phil vymění černou kytaru za bílou a show zatím pokračuje jeho sólovou exhibicí, při níž zřejmě Lemmy za scénou sbírá síly. Následuje opět dlouhá pauza. Fanoušci Lemmyho vyvolávají a ten se nakonec ještě objeví na pódiu s písní The Chase Is Better Than The Catch. Po ní opět odejde a pauza je ještě delší, což už je dost divné. A najednou z pódia začínají mizet všichni včetně techniků, až celá scéna úplně osiří. Zíráme na prázdnou stage a zase se dlouho nic neděje. Nakonec se u mikrofonu objeví německý pořadatel a oznámí, že se Mr. Lemmy omlouvá, ale jeho stav mu bohužel nedovoluje koncert dokončit, a vyzve lidi, aby ho podpořili potleskem. To všichni za skandování „Lem-my, Lem-my” udělají a všichni doufáme, že bude v pořádku. Ale pocit je to dost stísněný…

Ani já už se po dnešku necítím nijak zvlášť ve formě, a tak jdu ještě na chvíli ke stanu. Jenže tam zjistím, že už nemám sílu se do areálu vrátit – že by začínající úpal? To by mi ještě tak scházelo! Že já si nekoupila ten klobouk… Prostě únava mě drtí plnu silou. Nedá se nic dělat, budu si muset konečně pořádně odpočinout. Vzdávám tedy další noční program a snažím se co nejdřív usnout, což se mi tentokrát daří…

Sobota 3. srpna
V sobotu se vzbudím asi v devět, ve stanu zatím kupodivu vedro není. Vykouknu ven a zjistím, že mraky ze včerejška se během noci roztáhly přes celou oblohu, ale je docela teplo. Teplo, ne vedro! Do jedenácté hodiny, kdy se otevírá vstup do areálu, dokonce spadne asi deset ojedinělých kapek, občas se na obloze objeví díra, kterou na chvíli zasvitne slunce. Po otevření bran zamíříme do areálu, kde je zatím tak nějak zvláštně málo lidí, jen True Metal Stage už je obalena hroznem lidí, kteří čekají na vystoupení CALLEJON. Ještě než začnou hrát, přichází pořadatel oznámit, že Lemmymu je už lépe a je v pořádku, a tahle informace vyvolá nadšený potlesk. Pak už na pódium vtrhne kapela a zahájí svůj set převážně německy zpívaného metalcoru. Docela mě baví, ale po nějaké době je to – ostatně jak to u podobných kapel často bývá – tak nějak pořád stejné. Jdu se tedy trochu posilnit před další akvizicí, jíž jsou američtí industrialisté FEAR FACTORY. Recitované intro a už kytarista Dino Cazares, ‘roztřepaný’ (hlavou) blond baskytarista Matt DeVries a kulometný bubeník Mike Heller rozjíždějí Demanufacture. Frontman Burton C. Bell osloví fans místo pozdravu svým oblíbeným řízným „fuck you”; no jo, jsou to drsoni, ale hrají hodně dobře. S ‘fuckováním’ Burton vůbec nešetří, snad jen dvakrát řekne (možná omylem) „thank you”. Ale jeho projev mě taky docela baví, i když naživo mu jdou mnohem líp drsnější ‘řvané’ pasáže – když dojde na melodické zpěvové linky, má v některých místech trošku problém s intonací. Ale zase dovede svůj hlas použít třeba místo kytarového sóla. A bubeník Mike je snad blázen, jeho styl hry je málem smrtící. Vysypou na nás pecky jako Self Bias Resistor, Shock, The Industrialist, Archetype či Cyberwaste. Ještě dojemné poděkování „Danke schön, fuck you!”, na závěr přidají Replica a Martyr – a je vymalováno…

V kempu se pak sejdeme s kamarádem z Čech (čeština tu letos prakticky slyšet není) a jeho známý nám vypráví, že kousek od Metal Marketu má stánek firma se stylovým názvem NDR, ve kterém se může každý nechat vyfotit a fotku mu hned gratis vytisknou. To zní lákavě, a tak se tam jdeme podívat. A protože není ani moc narváno, vybereme si ze čtyř druhů pozadí to s krávami a necháme si udělat krásně kýčovité foto na památku. Než nám ho ale vytisknou, spustí se – letos poprvé – prudký liják. Zaměstnanci NDR nám hned začnou rozdávat firemní pláštěnky – velmi milá pozornost! –, pak dostaneme i svoji fotku a déšť se trochu zmírní. Díky pláštěnce donesu obrázek bez úhony do stanu, ještě chvíli počkám – a je po dešti. Cca 20minutová průtrž je ta tam, ale i ta stačila pastviny rozbahnit a místy vytvořit obří louže (ovšem co je to proti loňsku!). Kvůli téhle ‘kratochvíli’ a dešti jsem nestihla ANTHRAX, což mě sice trochu mrzí, ale už nijak zvlášť nerozhodí. Z jejich vystoupení zaslechnu jen asi závěrečnou Antisocial, která dává tušit, že to muselo být výborné a pohodové vystoupení. Po pauze následují američtí DANZIG, slunce už zase svítí a rozjaření metalheads do jejich energické hudby vesele řádí v jedné z louží před Black Stage. Muzika se poslouchá fajn, ale hodně lidí sleduje a fotí si spíš ony ‘blátomily’, jejichž kreativita ve využití bahenní lázně je snad nevyčerpatelná. A musím přiznat, že ani já se na vystoupení kapely nedokážu příliš soustředit, takže mi z něho v paměti moc nezůstalo… xa0

Poté na vedlejší True Metal Stage, na scénu tvořenou jakoby ledovými kameny – aspoň tak mi to zdálky připadá – do intra nastupují floridští TRIVIUM. V jejich pojetí metalu – často s pěknými, až klasicky heavymetalovými kytarovými riffy – najdete všechny možné příměsi od core přes thrash až po death, možná i proto na mě jejich produkce působí poněkud nevyrovnaně – některé kousky se mi zdají zaměnitelné s jinými, další zase značně vyčnívají nad ostatní produkci. Nadchne mě např. Brave The Storm, následující Watch The World, Black a Strifle mi trochu splývají, pak se to zase oživí při Dusk Dismantled. Frontman Matt Heafy často burcuje diváky ke spolupráci s kapelou (ve Wackenu je mj. výhoda, že při tak velkém počtu fanoušků se nestane, že by nikdo nereagoval). Poslední skladba základního setu A Gunshot To The Head Of Trepidation začíná rytmicky zajímavě, pak ale zase nějak sklouzne do oné zaměnitelnosti. Kapela na chvíli opustí scénu; tou se záhy rozeznějí klavírní tóny podpořené bicími – Capsizing The Sea, krátká instrumentálka s krásně naléhavou melodickou linkou, a na ni navazující In Waves, která v sobě předchozí melodii obsahuje a rozvíjí a přidává i lehce orientální kytarový motiv. Tenhle přídavek se mi zamlouvá hodně. Show zakončí Pull Harder On The Strings Of Your Martyr a úklona za pochodového outra.

Ale to už je nejvyšší čas přejít si k Black Stege, kde se chystá další z vrcholů festivalu: ALICE COOPER. Zatím je stage zakrytá plachtou, za ní je ještě jedna další (ta je po zahájení show z pódia odnesena). A záhy už se rozezní intro, bicí, nastoupí a připojí se zbytek kapely a snese se první déšť jisker, do kterého na stage vkročí Mr. Cooper v černo-červeně pruhovaném obleku a začne zpívat Hello Hooray. Velkolepé shockrockové divadlo začíná! Scéna je plná nezbytných rekvizit, mezi nimiž nemohou chybět figuríny, hlavy, lebky… Cooperovi to zpívá dobře, s věkem mu sice trochu povolily rysy, hlasivky však – alespoň v těch středních a nižších polohách – nikoli, a se sbory mu pomáhají i ostatní členové kapely, kterým většinou přenechává ty nejvyšší pasáže. Ovšem do zpěvu – a nejen do refrénů – se hojně zapojuje i publikum. Kapelu tvoří kytarová trojka Tommy Henriksen, Ryan Roxie a půvabná dlouhovlasá blondýnka s tvářičkou panenky Orianthi Panagaris, muziku tvrdí baskytarou Chuck Garris s vizáží vlkodlaka těsně před proměnou a za bubny řádí Glen Sobel. Píseň končí a do davu letí první hůlka, další v něm přistane při No More Mr. Nice Guy a v průběhu show toho Alice nahází do kotle ještě mnohem víc; musí s sebou vozit kamiony těchto předmětů… Ještě předtím si ale xa0xa0vychutnáme House Of Fire, v němž patří první krátké sólo Orianthi – a hned je jasné, že tahle ‘něžná dračice’ tu není jen tak na ozdobu. To ostatně během koncertu ještě víckrát potvrdí; jinak se kytaristé v sólech střídají. Zaznějí i rokenrolové Under My Wheels či I’ll Bite Your Face Off. Během show se Alice často převléká, skoro na každou píseň má jinou image. V Billion Dollar Babies s potěšením rozhazuje dolarové bankovky napíchnuté na kordu a píseň zakončí šermířským výpadem, ‘popíjí’ z obřího hrnku s názvem songu Caffein, z něhož si v závěru skladby, znějícím jako když dojede starý gramofon, na hlavu vysype spoustu papírků… Jeho spoluhráči jako by si na pódiu žili vlastním životem, ovšem Alice je má pochopitelně pod kontrolou. Vrhá na kapelu i publikum své typické ‘zlé’ pohledy, které pěkně umocňují třeba klasiku Hey Stoopid. Dirty Diamonds mají evokovat šňůry korálků – tedy vlastně diamantů –, které opět štědře rozhází mezi publikum. Následuje instrumentální část: Chuck roztleskává dav a za lehkého doprovodu jeho baskytary nastává čas pro sólo na bicí Glena Sobela, poté nastoupí se svým dalším pěkným sólem Orianthi, nakonec se připojí i zbytek kapely a společně, stojíce v jedné řadě na praktikáblu, skladbu dokončí. Mezitím se už Alice znovu převlékl a za tmy teď vchází na scénu v kožených kalhotách a s vysokým cylindrem a zve nás do svého šíleného děsivého světa lákavou Welcome To My Nightmare, při níž střídá dýku s šavlí. V následující Go To Hell zase řádí po pódiu s bičem, kterým chvíli ohrožuje i kytaristu Tommyho. Všechno to spěje k vykreslení dalších hrůz, které vrcholí při Feed My Frankenstein. Alice v bílé košili zavolá Igora, je připoután na pokusné lůžko, během ďábelského ‘experimentu’ zmizí v dýmu a na pódiu se objeví třímetrové monstrum, které píseň dozpívá. Tím ovšem ‘noční můra’ ještě nekončí: za doprovodu klavírního začátku Ballad Of Dwight Fry je Alice dvěma pochopy navlečen do svěrací kazajky a ohrožován potácející se morbidní zdravotní sestřičkou, pocházející evidentně z onoho světa. Ji se poté, co se z kazajky vymotá, snaží uškrtit, jenže nemá šanci, sestra ho pobodá, pochopové ho vsadí do gilotiny a setnou mu hlavu. S useknutou hlavou v ruce pak s kapelou dozpívají song za něj a nakonec ji zahodí. Všechny efekty jsou skvěle připraveny, a obzvlášť scénka s gilotinou vypadá docela realisticky. A my se pomalu dostáváme ke speciální části show. Jsme zřejmě v záhrobí, kam je přivezeno Cooperovo tělo, zakryté zakrvácenou plachtou. Alice vstává, přichází k prvnímu náhrobnímu kameni se jménem Jima Morrisona a kapela zahraje Break On Through (To The Other Side) od The Doors. S nasazením ‘lennonek’ přichází Revolution od The Beatles, pak Foxy Lady Jimiho Hendrixe – s neuvěřitelně dobře zahraným sólem Orianthi – a pobyt v záhrobí zakončí My Generation od The Who. Co song, to náhrobek skvělého muzikanta… Ale zpět do reality: přichází finále s největšími peckami nakonec: I’m Eighteen s pro tento věk ‘typickou’ rekvizitou – berlí, nemůže chybět sexy song Poison – a to už zpívá a ruce nahoře má snad celé prostranství pod Cooperovýma nohama. Ještě závěrečný gejzír jisker a aspoň jeden přídaveček: School’s Out. Opět zpívají všichni, do toho z pódia chrlí obří bublifuky mýdlové bubliny, létají papírové fáborky a mezi lidi jsou vhozeny velké barevné nafukovací balony. V mezihře je skladba ozvláštněna pasáží Another Brick In The Wall od Pink Floyd a pak nenásilně opět přejde do svého ústředního motivu, při němž Mr. Cooper představí členy své skupiny včetně sebe samého – a jeho postoj je při tom vskutku královský. Poslední tóny ‘školní’ písně dozní za mocného doprovodu kotle a striktně ukončí celou Cooperovu show, kterou rozhodně stálo za to vidět!

Po tomhle koncertu se sejdeme s posádkou našeho vozidla a operativně měníme původní plán zůstat ještě na noc a vyrazit až ráno. Řidič je tu prostě ‘osoba posvátná’, a když přednese logické argumenty pro noční odjezd, nikdo neprotestuje. Ještě si ale dáme v backstage poslední Beck’s (kromě šoféra, samozřejmě) a přitom koukáme na obrazovku, na niž je přenášen koncert NIGHTWISH z True Metal Stage. Pak už ale ukázněně odcházíme sbalit stany a hurá na dlouhou cestu domů. Tak snad zase příští rok…

Exklusivní fotogalerie z celého koncertu zde!

Visits: 223