RockShock

Internetový rockový magazin

Rockeři a metalisti řádili v areálu přírodního koupaliště v Darkovicích

28. srpna 2020, Darkovice, areál přírodního koupaliště Na Hrázi

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Areál přírodního koupaliště v Darkovicích neslouží jen k letním vodním radovánkám, ale pravidelně se sem sjíždějí rockeři a metalisti z širšího okolí, aby si tady užili pořádnou muziku v rámci mini festivalu Rock Na Hrázi a tak nějak se i rozloučili s festivalovým létem, které bylo letos pro mnohé hudebně dosti ‘hubené’. V Darkovicích ale bylo vše tak, jak by mělo být, takže se zde opět sešla velice slušná návštěva. Fanoušci nebyli nijak žánrově vyhranění, a tak si užívali jak pořádně tvrdý metal, tak i hard rock a alternativní rock’n’roll.

A že jim skutečně není cizí žádná muzika, dokázali hned při vystoupení skupiny PORTA INFERI z Nového Jičína, se kterou vlastně na úvod ani moc nepočítali, neboť v soupisce se objevila doslova na poslední chvíli, kdy nahradila původně potvrzené Witch Hammer, kteří museli kvůli zranění kytaristy své vystoupení zrušit. Bývá sice zvykem, že během úvodní kapely fanoušci vše pozorují z uctivé vzdálenosti a ladí formu u piva, ovšem v Darkovicích tohle pravidlo snad nikdy neplatilo, takže i start sedmého ročníku festivalu se nesl v duchu dobře se bavících fanoušků v první linii. A překvapivý byl i fakt, že i když dobrá polovina publika Portu Inferi neznala, jak vysondoval během vystoupení zpěvák Radim Korbel, lidé se odvázali tak, jako by to byla jejich srdcovka. Je třeba ale uznat, že tahle kapela dokáže zaujmout na první dobrou, takže výběr náhradníka se pořadatelům mimořádně povedl. Osobně jsem měl tři tipy, kdo by mohl za Witch Hammer zaskočit, a jeden tip tedy vyšel. Není to sice tak dlouho, co jsem je mohl vidět v ostravském Trojhalí Karolina, ale tahle muzika, zejména pak aktuální deska Alive, zkrátka jen tak neomrzí.

Začátek se nesl právě v připomenutí této nahrávky, a třeba v Lost In Memories zapojili své hlasivky snad všichni přítomní. Na řadu přišly i starší věci, a tak se po chvíli celým areálem neslo sborové „wake up” z Beautiful Morning, kdy vraždila nejen muzika, ale i zpěvák Radim, který ukončil život nebohého komára. Holt hraní u vody má svá pro i proti. Novější a pěkně pochodově našlapaná One Life’s Enough roztančila nejen fanoušky, ale i osazenstvo na pódiu, zejména kytaristu Honzu Nogu, který tak krásně kroutil svými boky, že člověk chvíli pochyboval o jeho orientaci… Nezapomněli ani na letošní nový singl Svobodná cela, což je údajně prý druhá česky otextovaná skladba. Tu první jen tak ze srandy dali taky – dvousekundová ‘grindovka’, kde ale jazyk nešel rozluštit. Přídavek byl předem daný – další skvělá věc Digital World –, ale na víc už prostě nebyl čas, i když se fanoušci dalšího přídavku dožadovali. Ale nevadí, a jak říká klasik „bylo to krásné a bylo toho dost” a Porta Inferi jen potvrdila, že zaslouženě patří do naší metalové elity.

Při představování dalšího účinkujícího, havířovské kapely BASTARD, zmínil moderátor akce, že skupina hraje bezmála třicet let, ale zapomněl dodat, že si dopřáli dvacetiletou pauzu a že se vlastně jedná o zcela jinou formaci, než která se v devadesátých letech proháněla po pódiích třeba společně Kabátem. Doba i muzika jsou už ale jinde, a tak z původní úspěšné sestavy zde zůstal už jen kytarista Láďa Krečmer a muzika se začala ubírat také trochu jiným směrem, což dokazuje letos konečně vydané comebackové album Druhá Müza. Hardrockové základy samozřejmě zůstaly, ale třeba úvodní Gladiátor, který otevřel i darkovický set, slušně zaváněl metalovým odérem. Zachována zůstala ale i hitovost skladeb a pro porovnání vybrala kapela prastarou hitovku Nejsi jediná. Jinak byla ale v hlavní roli právě nová deska, kterou jim v lednu pokřtili slavní Uriah Heep. Ta ukazuje, že se Bastard nebojí ‘vykolejit’ ze zaběhnutých kolejí, takže třeba v další našlapané Zombie (Market Show) bylo možné slyšet spojení metalu a boogie.

Pop-rocková, skoro stadionová záležitost Jenom pocit opět přiměla všechny přítomné zapojit hlasivky i ruce v refrénu „všechno je oukej, a tak to má být…” a pěkně do varu dostal publikum i rock’n’rollový vál Nakažlivej stav. V setlistu nechyběly ani pomalejší kousky a na desce výborná věc Osudy s Luckou Roubíčkovou nedopadla s její absencí vůbec špatně, ale je jasné, že její skvělý hlas tam samozřejmě scházel. Chybět nemohla ani skladba Tváře provinilých, ke které natočili i videoklip. Osobně mám raději tvrdší songy, ale tahle typicky hardrocková (trochu gotthardovská) pecka se kapele vážně povedla a asi nejen pro mě patří k tomu nejlepšímu z nové desky. V závěru ještě zazněla další balada Andělství se skvělým textem Rudy Schwesera (Messalina), ekologická, ale nevtíravá Ekoteror, a protože „nejsme tady na věčnost” a byl Nejvyšší čas ukončit tuhle dobře rozjetou show, rozloučili se Bastard tak jako na desce tímto stejnojmenným songem.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, Rock Na Hrázi je mini festival (i když nasazením kapel, fanoušků i skvělou organizací a parádním zvukem si určitě zaslouží srovnání s velkými akcemi), a tak nám v line-upu zůstalo už jen jedno jméno – THE COMPLICATION z Jablonného nad Orlicí. O samotné kapele jsem něco málo věděl, ale jak vypadají její živá vystoupení, o tom jsem neměl nejmenší tušení. Škatulka alternativní rock’n’roll je taková nic neříkající, navíc se během zvukovky nesl z pódia spíše takový psychedelický jazzík, nebo jak to nazvat. Když ale čtveřice podivínů, jak je nazval moderátor, vtrhla na pódium a zpěvák Jackob Sence ještě uvedl, že nám kapela přijela zahrát pořádný rock’n’rollový bordel, bylo rázem vymalováno. Mapovat jednotlivé skladby se ani moc nedalo, tedy nejen proto, že jsem je neměl nějak extra naposlouchané a ani kapela sama je nijak zvlášť nepředstavovala, ale hlavně na to nebyl ani čas. Tady člověk prostě jen otevřel hubu a nechápal, kolik energie, pohybu (skákání na pódiu bylo takřka nepřetržité) a neskutečné zábavy se dá vměstnat do jednoho vystoupení. Nevím, co si kluci šlehli před koncertem, ale na stagi řádili jako gumídci posilnění hopsinkovou šťávou. Mělo to tedy v sobě něco rock’n’rollového, ale ne z období hippies, spíš to zavánělo devadesátkami s přízvukem britských kytarovek, ačkoliv třeba bubeník Daniel Jeníček byl svým způsobem vyložený ‘hipísák’. Celý koncert si užíval s takovým úsměvem, že kdyby neměl uši, tak se směje kolem celé hlavy. Ale tlačil celou kapelu dopředu neskutečným způsobem.

Výborný baskytarista Michael ʻSchnaubeeʻ Schnaubert pro změnu vypadal jako správný metloš a kytarista Radek Jeníček si odskočil asi z nějaké osmdesátkové diskotéky, což ostatně později potvrdil i svými tanečními kreacemi. Zpěvák Jackob Sence se vokálně i pohybově poměrně často a dobře trefoval do Mikea Pattona. Ten byl, co se týče pohybu, asi nejaktivnější. Řádil na pódiu i mimo něj. A když se k nim na pódiu přidali i jejich kámoši z dnes již neexistující bandy Cocaine Party, tak to byl totální masakr a stage zažila skutečnou zatěžkávací zkoušku. Měla namále, ale přežila. Po úryvku Hladíkovy skladby Slunečný hrob si vymyslel zpěvák takovou ‘pičovinku’, kdy po vzoru některých kapel nechal publikum pokleknout či sednout, aby v gradujícím refrénu všichni najednou vyskočili. Nebylo to úplně synchronizované, ale to v tu chvíli vůbec nevadilo. Důležité bylo, jak si to všichni skvěle a hlavně divoce užívali – šílené pogo jelo nonstop –, a tak se dočkali i mocně vyvolávaného přídavku. Ty byly nakonec dva, a jeden z nich byl i videoklipově zpracován. Jen tipuji, že se mohlo jednat o skladbu Big Big Smile, která by dokonale vystihovala to, s jakými pocity si návštěvníci užívali závěr tohoto vystoupení.

Sedmý ročník festivalu Rock Na Hrázi zdárně a energicky dospěl do svého závěru a už teď je jasné, že se do tohoto rockerům zaslíbeného místa s RockShockem určitě vrátíme. Krásný areál, dobré pivo i něco na zub, výborná organizace a hlavně bezva lidi, kteří si umí užívat muziku i život plnými doušky. Myslím, že s takovým přístupem musely být všechny kapely hodně spokojené.

Shlédnutí: 4

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *