RockShock

Internetový rockový magazin

Marek Jirovský – Zábavy budou jednou zařazeny do lidového folkloru

Text: Luboš Hnát
Foto: Pavel Novák, archiv Marka Jirovského

Hudební pedagog a hráč na klávesové nástroje MAREK JIROVSKÝ v současné době působí ve skupině RCZ – RAMMSTEIN TRIBUTE SHOW, před několika lety se svými spoluhráči také obnovil svou dávnou partu JEŽKOVY VOČI. Má však za sebou zajímavou kariéru – a nejen o ní jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Marku, s kapelou RCZ jste nedávno odehráli online koncert, jaké pro vás bylo hrát před prázdnou halou?
Já osobně jsem si připomněl atmosféru přehrávek v osmdesátých letech, vyvolalo to ve mně podobný pocit.

Na koncertě jste předvedli nějaké nové efekty, jak moc jste se na něj připravovali?
To je otázka spíš pro naše techniky Adama Valenta a Martina Poláčka, kteří na efektech pracují společně se zpěvákem Tomášem Hribikem a kytaristou Michalem Urbánkem. Ovšem pokud vím, tak na nových efektech se vždy pracuje dlouhodobě s předstihem a tyto konkrétně byly odzkoušeny před koncertem pouze jednou v nějaké tovární hale v Jablonci nad Nisou. Pro nás ostatní byly nové pyroefekty i rekvizity na tomto online vystoupení premiérou a překvapením.

Osobně tě znám jako muzikanta, který se orientoval spíš na klasický hard rock, proto mě tvoje angažmá u RCZ překvapilo. Jak ses tam dostal?
Ke kapele RCZ jsem se dostal náhodou, když mně telefonoval můj dlouholetý známý ‒ otec bubeníka –, že vznikající cover band Rammstein hledá klávesáka, jestli bych na to reflektoval. Muzika i texty Rammstein mně v minulosti přišly zajímavé, a tak jsem si řekl, že zkusit to můžu. No a už tady hraju deset let. On ten můj způsob hraní zase tak daleko od hard rocku není, protože hraju vše poctivě, bez počítače, bez kliků, případné samplové smyčky jedeme s bubeníkem ‘na důvěru’, dobrý odposlech a oční kontakt.

Vaše show je samozřejmě založena na německém originálu. Zajímalo by mě, jak moc je aktuální.
Repertoár našeho vystoupení zahrnuje průřez tvorby Rammstein od nejstarších písní jako Duriest So Gut přes Mutter, Mein Herz Brennt až k poslednímu albu s hity Zeigdich, Radio, Auslander a podobně. Pochopitelně s pyroefekty a rekvizitami v rámci našich produkčních možností.

Dlouho jsi s nejrůznějšími skupinami jezdil po zábavách, na které se hodně lidí dívá s despektem. Jaký ty máš názor na vesnické tancovačky?
Tohle je samo o sobě téma přinejmenším na dizertační práci. Zde mohu opravdu mluvit z vlastní zkušenosti, těchto akcí jsem odehrál zhruba osmnáct set. Taneční zábavy neboli rockové tancovačky byly víceméně záležitostí venkova celé Československé republiky a s pádem železné opony jejich funkce velmi rychle ztratila význam. Za socialismu to byl obrovský ventil spojující mládež všech intelektových a sociálních skupin. Byla to taková oáza uprostřed šedivé pouště oficiální socialistické mediální kultury. Tady se návštěvníci, ale i muzikanti, i když ne oficiálně, mohli vlastně projevovat jako jejich západní kolegové, které znali z biografu a pokoutních magnetofonových nahrávek z různých zdrojů a různých kvalit. Předpokládám ale, že historie tyto akce nemilosrdně zařadí do oblasti lidového folkloru.

Podle mě za bolševika zábavové kapely lidem zprostředkovávaly západní muziku, která tady nebyla. Co si o tom myslíš ty?
Určitě. Byla tu spousta zábavových kapel, zpravidla amatérských, které musely každé dva roky skládat kvalifikační zkoušky v podobě přehrávek před takzvanou odbornou komisí, skládající se většinou z také amatérských hudebníků, kteří ovšem byli ideologicky uvědomělí. Repertoár západních rockových skupin neznali a posuzovali své ‘kolegy’ velmi nemilosrdně. Některé kapely byly na velmi slušné úrovni a nebály se hrát náročné písně světového rockového repertoáru. Ovšem aby muzikanti západní původ písní maskovali před okresními ideologickými pracovníky, často nahrazovali původní anglické texty vlastními českými, čímž se jim bohužel často podařilo původ songů zamaskovat i před mnohými posluchači, kteří neměli k originálům přístup. Faktem zůstává, že na interpretaci a propagaci západní rockové hudby měly v této době zábavové kapely lví podíl.

Proč myslíš, že dnes zábavy už nejsou tak populární jako tenkrát?
Je to jednoduché. Po pádu železné opony se roztrhl pytel se západní komerční kulturou a najednou zde bylo vše, od koncertů světových věhlasných umělců a kapel přes porno, peep show, diskotéky, nonstop bary a herny až po nosiče všech žánrů hudby a filmů. Zkrátka, ‘devadesátky’ přinesly kulturní vyžití za každým, často až k němu domů a podle jeho představ, tudíž taneční zábavy se staly v podstatě až poslední možností, kam večer vyrazit a návštěvnost na nich klesla k nule. Dalším vývojem událostí se postupně z některých ambicióznějších amatérských zábavových kapel stali profesionálové hrající z velké části vlastní repertoár, který jednoduchými slogany v refrénu oslovuje velké skupiny lidí jako kdysi na tancovačkách. A vše se přesunulo do amfiteátrů a velkých hal, akorát že dnes to nenazýváme zábavami; nyní mají tyto akce za názvem příponu ‘fest’. Když už na nějaké vesnici pořádají taneční zábavu, nestojí zde o kvalitní kapelu hrající západní rockový repertoár jako kdysi, ale od kapely očekávají interpretaci hitů českých kapel, které znají ze zmíněných festivalů, což mnohdy obstarává jeden polohudebník vybavený samohrajícím keyboardem. Zde se potom sejde kolem sta lidí. Klasickou rockovou kapelu, byť amatérskou, si pořadatel často nemůže z ekonomických důvodů dovolit. A když už taková kapela na akci hraje, její repertoár bývá směsí hitů mainstreamových kapel nebo výběr nejznámějších písní výše zmíněných českých a slovenských festivalových populárních kapel a neschází se zde mládež, nýbrž místní lidé středního a pokročilého věku. Když to shrnu: rockové vesnické tancovačky nahradily velkolepě pořádané festivaly.

Před několika lety jste obnovili dávnou kapelu Ježkovy voči, dokonce v původní sestavě. Co vás k tomu vedlo?
Ježkovy voči je srdeční záležitost. Je to první kapela, se kterou jsem hrál, a pro ostatní členy je to vůbec jediná kapela, kde hráli. Vznikla v roce 1983 a vyrazila ‘na scénu’ s autorským repertoárem ve stylu lidového punku, postaveného na recesi. Není divu, že činnost kapely byla přehrávkovou komisí po roce oficiálně ukončena, takže se hrálo už jen ve sklepě činžáku a postupným odchodem členů do výkonu základní vojenské služby se kapela na jaře 1985 definitivně rozpadla. Kluci dokonce i úplně přestali hrát a já jsem je vlastně 30 let neviděl. Na podzim roku 2013 se u mě objevila čtveřice nějakých chlápků, a že prý je na čase obnovit činnost kapely Ježkovy voči. Pochopil jsem, o koho jde, a výzvu s radostí přijal. Kluci si koupili nástroje a aparáty, zopakovali si znalosti akordů a různých sofistikovaných hmatů, oprášili jsme velkou část původního repertoáru a zanedlouho jsme měli první vystoupení na skutečském Majálesu 2014. Od té doby zkoušíme, dá se říci, pravidelně. Vystupujeme ale sporadicky, hrajeme zásadně bez honoráře, ale vybíráme si kde. Je to opravdu pouze koníček a srdcovka.

Vydali jste i CD; skládáte nové písně?
Ano, natočili jsme první a zatím poslední CD, dalo to docela práci. Jestli se ještě pustíme do dalšího autorského alba, to opravdu nevím. Nové písně skládáme, ale jde to ztuha, hlavně kvůli textům. Uvidíme.

www.r-cz.cz

Shlédnutí: 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *