RockShock

Internetový rockový magazin

Ohlédnutí za Wacken Open Air 2019

1.–3. srpna 2019, Německo, Wacken

Text: Eva Houšková
Foto: archiv RockShocku (ilustrační), Eva Houšková

Jubilejní 30. ročník kultovního festivalu Wacken Open Air 2019 byl trochu zvláštní, skoro jako by byl začarovaný – od rozmarů počasí až po dočasnou ztrátu mých poznámek. Ty se naštěstí nakonec podařilo zachránit (nemít je, tak to po takové době dohromady už asi nikdy nedám), ale k reportu jsem se proto dostala mnohem později.

Úterý 30. 7.–středa 31. 7. 2019
Vyjíždíme s kamarádkou v úterý večer nějak po 21. hodině. Noční jízda probíhá docela v pohodě, a i když narazíme cestou na poměrně dost omezení na dálnicích, nakonec to dáme s přestávkami na kafe a odpočinek v jednom zátahu. Cestou zahlédneme v dálce blesky, občas prší. Posledních asi 15 km už je docela drsných, zavírají se mi oči; ještě že neřídím. Do budovy check in přijíždíme lehce po 6. hodině ranní, vystojíme si v dešti asi hodinovou frontu na akreditace a pak už rovnou do VIP kempu. Jelikož jsme tu letos o den dřív, najdeme si mezi dalšími stany krásnej flek blízko snídaňového stánku, postavíme rychle stany a jdeme si zdřímnout. Asi po dvou hodinách spánku nás vyžene ven vedro. Oproti původní ne moc příznivé předpovědi počasí je krásně a slunce docela dost pere. Jenže přichází první zádrhel – z místa, kde jsme se usalašily, mezitím zmizely ostatní stany a k nám přichází sekuriťačka – máme se přesunout jinam, protože tady se budou točit autobusy a dodávky pro účinkující. Nezbývá než najít jiný flek. Kemp se mezitím už docela zaplnil, ale nakonec naštěstí ještě docela slušné místo najdeme. Vzhledem ke vzrůstajícímu vedru se už ve stanu pobývat nedá, tak se najíme a jdeme omrknout zázemí.

Zatímco snídaňový stánek zůstal stejný, v kempu jsou nové toalety, tentokrát ‘pohlavně’ nerozlišené; ach ta genderová rovnost… Také sprchy jsou nové, ty už ale mají dámskou a pánskou část a je jich k dispozici víc. Potom vyrazíme na obhlídku areálu, zjistit, co se od předešlého roku změnilo tady. Pořadatelé opravdu připravili na jubilejní ročník řadu změn. Shuttle bus, který nás vozí z kempu do areálu, sice funguje stejně, vzdálenost k němu už se asi bohužel nezmění, ale jak během pobytu zjistíme, jezdí jich víc a ‘ve špičkách’ i v kratších intervalech. Nastoupíme a jedeme do press arey, která je situovaná trochu jinak než předchozí rok. Kromě toho, že si tady musíme aktivovat čipovou kartu, protože od tohoto ročníku se v zázemí jinak platit nedá, je tu i trochu jiné vybavení a dekorace. Dáme si tradičně první pivo Beck’s na přivítanou a pak hurá omrknout samotný areál. Dvě hlavní stage dnes ještě mají ‘volno’, na ploše jezdí nějaký malý bagřík, nebo co to je, a provádí poslední terénní úpravy. Obří stan se dvěma stagemi stojí na jiném místě a už se v něm hraje pro první nedočkavce. Zatím se mi zdá, že jestli se něco změnilo k horšímu, jsou to vzdálenosti; jako by snad měly lidem zkomplikovat přesuny k různým pódiím. Ale uvidíme, středa je jen zahřívací den a kapacita ještě zdaleka není naplněná. Po chvíli se přes pastviny přežene krátká letní bouřka s deštěm a asi dvěma blesky. Prohlídka je pro nás zatím dostačující, tak se vracíme zpět do press arey. Vzápětí přijde další krátká přeháňka a s ní i krize – přece jen 26 hodin bez spánku, pak 2 hodinky spaní a pak zase vzhůru si logicky musí vybrat svou daň. Svezeme se tedy shuttle busem do kempu, dáme si lehkou večeři a pak honem dospat ten šílený deficit. Je mi fuk, že u vedlejšího party stanu si naši sousedé pouštějí dost příšernou muziku, a celkem rychle usínám. To ovšem ještě netuším, co nám připraví každou další noc… Probudím se ve 20.30, pro změnu mě bolí hlava. Je potřeba se dát do kupy na zítřejší první festivalový den. Zatím neprší a už se docela ochladilo, bláto se ale kupodivu zatím vytvořit nestihlo.

Čtvrtek 1. 8. 2019
Ráno se kupodivu probudím celkem svěží. Oproti původní předpovědi je dnes zase krásně. Konečně sprcha, pak káva u stánku, snídaně, pohoda. Rozmýšlíme si plány na dnešní den. Nejdřív zajedeme do press arey dobít mobily a koupit si brožurku s programem a dalšími informacemi. Na základě zhodnocení programu se rozhodneme navštívit městečko Wacken raději už dnes, později bude program nabitý. Pak zpět shuttlem do kempu a odtud pěšky do města. Už je zase skoro vedro, ale v pohodě projdeme celou hlavní třídu tam a zase zpátky, ty největší davy tu ještě nejsou. Potěší nás, že náš oblíbený stánek s kávou stojí stále na svém místě, a i když tu všude oproti loňsku celkově malinko podražili, tady stojí kafe stejně jako v kempu, ale je ho víc. Pak se vrátíme zpátky do kempu dát si rychlý pozdní oběd a hurá do areálu. Cestou tam už slyšíme konec vystoupení festival tradičně začínajícího seskupení SKYLINE a je, taky už tradičně, slyšet hlas DORO PESCH. Pak hrají KROKUS, což je příjemná hudební kulisa. V zázemí potkáváme kamaráda Roberta z Norska, mimo jiné se bavíme o Sabaton, kteří mají podle programu na svůj set zabrané obě stage, a přemýšlíme, jaké si asi pro nás připravili překvapení. Robert tipuje příjezd tanku, ale uvidíme. Mezitím dohrají Krokus a my se jdeme konečně podívat na koncerty. Pořadatelé si u mě letos šplhli aspoň tím, že z press arey můžeme přejít rovnou na hlavní plochu, aniž by bylo nutné zdlouhavě a nesmyslně obcházet zábrany a procházet kontrolou u vstupních bran, jako to bylo v předchozích ročnících.

Míříme k Harder Stage na HAMMERFALL. Začínají premiérovou projekcí nového klipu Dominion plného pekelných stvůr a upoutávkou na svou tour v r. 2020. Nemůže samozřejmě chybět typická Hammer High; ‘elfí muž’ Oscar Dronjak drhne beglajty na svou obdélníkovou kytaru a refrén zpívá už zaplněný areál s nimi. Pak frontman Joacim Cans pozdraví fanoušky, ještě jednou upozorní na novou desku Dominion a rozjedou další show; tedy pecky jako Riders Of The Storm, Any Means Necessary, kde si Oscar střihne taky sólo. Nešetří se ohnivými ani dýmovými efekty, bicí pěkně šlapou, Joacimovi to zpívá dobře, zvládá i svým úsporným stylem výšky. Občas zažertuje, prý to vypadá, že je tu jen 5 procent žen; ale zdání klame. Nevynechá ani svou oblíbenou hru s fanoušky, kdy se jich ptá, co řeknou, když on zavolá: „Let the hammer…” a dav sborově zařve: „Faaaaall!” Takže nemůže následovat nic jiného než Let The Hammer Fall. S instrumentální Winter’s Coming se tempo zpomalí, její zimní, lehce melancholická nálada přes ohně šlehající z pódia rozhicovaný kotel trochu zchladí. Joacim představí hostující muzikanty: kytaristu se španělkou a dva hráče na historický nástroj připomínající něco mez niněrou a zvláštní violou – podle jeho slov „kus dřeva”. Trocha další Joacimovy komunikace s fans – jestli jsme připraveni na rock, tak oni že dělají švédský rock, čímž uvede (We Make) Sweden Rock z novinkového alba. Koncert zakončí Hearts Of Fire a Dreams Come True.

Poté se přesuneme k vedlejší Faster Stage, kde za chvíli za zvuku intra – hlavní melodie z Terminátora 2 – nastupují australští bouřliváci AIRBOURNE. Intro plynule přejde do Ready To Rock – no, na ten všichni tady rozhodně připraveni jsou. Airbourne už jsou v podstatě rokenrolová klasika, doby jejich začátků, kdy byli všichni odvaření z toho, jak tahle mladá senzace zní jako její krajané AC/DC, už pominuly. Dnes jsou taky o pár let starší, pořád ale přinášejí vysoce kvalitní rockovou nálož plnou neutuchající energie a vidět je naživo, stojí za to. V rychlém sledu odehrají Too Much, Too Young, Too Fast a při vypalovačce Boneshaker (nebo to bylauž Girls In Black?) rtuťovitý Joel ve svých typických džínách s rozervanými koleny odsune zábrany a vyrazí vstříc lidem, stoupne si na plůtek a roztříská si o hlavu plechovku piva (jeho klasický kousek). Pak naskočí za krk jednoho chlapíka z ochranky, který s ním kolem zábran pochoduje, z této vyvýšené pozice si střihne sólo a pak šup zpátky zpět na stage. Trochu se zklidní při pomalejší, přesto hutné Rivalry následovanou r’n’r klasikou Heartbreaker. Užijeme si ještě pěkným kytarovým riffem začínající svižnou Cheap Wine, Cheaper Women, ale na celý set se už nezdržíme a odjíždíme do kempu na večeři.

Po ní se vracíme na tajemstvím zahalenou show SABATON. Mají začínat ve 22.00, ale čeká se na ně snad 15 minut (začátky se tady s německou přesností jinak dost dodržují), než se konečně rozezní intro a dolů padá za výbuchů petard nejdřív levá plachta na Faster Stage a přichází kapela, která tu má bombasticky oslavit dvacetileté výročí své úspěšné kariéry, a zahájí show Ghost Division. Padá i pravá plachta na Harder Stage, kde je zatím jen obrovská obrazovka a před ní opuštěné bicí. Hm, takže tank nebude. Po dalších asi dvou skladbách frontman Joakim Brodén pozdraví fans a oznámí jim, že se znovu sešli se svým bývalým kytaristou Thobbem Englundem, který pro ně napsal song Fields Of Verdun. Ten si taky společně s ním dají a Thobbe zůstává i na Shiroyama. Bohužel to vypadá, že Joakim zrovna dnes není hlasově moc ve formě. To mu ale nebrání tradičně vyžadovat při The Red Baron své „noch ein Bier” a vypít ho na ex. Koncert pokračuje dál. Kapela na pódiu není sama, pro tuto speciální příležitost si přizvala pěvecký sbor v historických vojenských uniformách, který je doprovází v pochodově laděné The Price Of A Mile s pěkným tklivým kytarovým sólem. Závěrečný sbor jede jen s bicími, pak se zase přidají i ostatní muzikanti a píseň končí sborovým „no way out” s lehkým echem. Konečně to má po trochu rozpačitém začátku trochu grády. Při dalších skladbách už se Joakimovi daří vtahovat lidi víc ‘do hry’. Nadšené reakce vyvolá třeba jeho dotaz „Are you ready for Karel?”, uvádějící nikoli píseň o Karlu Janouškovi (na tu dojde až později během večera), ale Carolus Rex končící opět se sborem. Po celou tu dobu je druhá stage trapně prázdná. To už se má ovšem brzy změnit. Joakim si bere mikrofon, bohužel je mu dost špatně rozumět, ale říká něco o výročí kapely a druhém pódiu, kam předává slovo. Tam se v tu chvíli objeví jeden ze spoluzakladatelů kapely, baskytarista Pär Sundström, a přednese projev o počátcích kapely, překonávání překážek a dosažení cílů. Osamělý muž na obří stagi působí trochu divně a záživné to moc není. Pak Pär pozve na pódium bývalé členy Sabaton Rikarda Sundéna, Daniela Mÿhra, Daniela Mullbacka (tedy dnešní členy Civil War) a samozřejmě i Thobbeho Englunda a koncert pokračuje současně na obou pódiích. Zazní další songy jako The Last Stand, Diary Of A Unknown Soldier, The Lost Batalion, Far From The Fame (tedy konečně ta o Karlu Janouškovi), Night Witches, Great War a další z jejich bohaté kariéry. Na obrazovce běží válečné záběry, nechybí zvuk sirény… Popravdě řečeno, čekala jsem větší bombu. A tak ještě před koncem odcházíme na bus, kde už stojí pěkná fronta lidí. Naštěstí jsou spoje teď posílené, takže netrvá dlouho a jsme v kempu. Snažím se usnout, ale dost mi v tom brání německá diskotéka od sousedů. Samozřejmě je tu člověk za ta léta zvyklý, že mnohé partičky v noci v kempu bujaře slaví a pouštějí si různou muziku do rána, ale ještě nikdy se nestalo, že by šlo o muziku tak příšernou. Pravda, zpočátku od sousedů sice zaznělo pár skladeb od Rammstein a ještě možná dvou pohodových kapel, ale pak každou noc se železnou pravidelností nastoupil jejich evidentní oblíbenec, chlapík německy pějící otřesné popové odrhovačky s vlezlými refrény. A točili ho pořád do kola, přičemž tento ‘zážitek’ ještě umocňovali svým bujarým hlasitým falešným ani ne zpěvem, ale spíš řevem. Po druhé takhle strávené noci mi bylo jasné, že tohle z hlavy už asi nikdy nevymažu. A bohužel to byla pravda. Dokonce jsem si po návratu domů jejich oblíbence vygooglila (což nebylo nic těžkého, protože některé slogany z refrénů mi v hlavě opravdu straší dosud). Šlo o jednoho z finalistů německé SuperStar. Radši ho nebudu jmenovat, abyste nedopadli jako já…

Pátek 2. 8. 2019
Předpověď na pátek tvrdí, že nebe bude snad jen hodinu bez deště. Brzy ráno sice na stan pár kapek spadne, ale když později vstávám, slunce už zase svítí. Takže snídaně, sprcha, káva a odjezd do press arey, zase dobít mobily a pak hurá na ELUVEITIE. S mluveným intrem podmalovaným melodií, do kterého přicházejí na pódium jednotliví muzikanti a začínají hrát úvodní song Ategnatos, se hned ocitáme ve středověku, ale folkmetalovém. Frontman Christian ‘Chrigel’ Glanzmann s černou čepicí na hlavě, z níž mu visí dlouhé dredy, trochu připomíná skřítka. Tedy spíš ve chvílích, kdy hraje na mandolínu, než když spustí svůj drsný zpěv. Tomu sekunduje svým čistým vokálem Fabienne Erni, střídavě hrající na keltskou harfu. Směs tvrdosti zjemněná houslemi, flétnou a dalšími historickými nástroji, jejich muzice dodává ten správný bájný feeling, podpořený back vokálem a houslemi Nicole Ansperger. V následující King housle trochu zanikají, ‘Chrigel’ si bere kratší flétnu a Nicole malou harfičku. Kromě bicích, kytary a baskytary snad všichni střídají nejrůznější nástroje, o kterých ani netuším, že existují. Hudba je pěkná a díky střídání nástrojů pestrá. Něžným Fabienniným vokálem začíná smutně baladická Artio, až má člověk pocit, že se ocitl na skotské Vysočině, ačkoliv kapela pochází ze Švýcarska. Pomalu se přidávají další nástroje, zpěv graduje, až nakonec vše vyústí do až deathového sboru. Každá skladba evokuje jinou náladu a obrazy, a třeba při Havoc, která je hodně tvrdá, mě napadne, že kdyby se sem časovou dírou dostal někdo ze středověku, asi by dost nechápavě zíral. Nálady se s jednotlivými songy taky střídají, a snad pro tu pestrost každé z nich má kytarista prostor jen pro mini sóla. Ve svižné Breathe jako by byl opravdu cítit závan čerstvého dechu. Ale ouha – po následující Rebirth ve zběsilém tempu najednou dojde k přerušení koncertu. Na pódium nastoupí pořadatelé a německy něco hlásí – nerozumím jim. Pak jeden z nich totéž přelouská pomocí tabletu v angličtině – a už je to jasné: blíží se prý nebezpečná bouřka – doslova „heavy storm” –, a proto je další program až do odvolání přerušen. Lidi se mají odebrat v klidu do kempů, neschovávat se ve stanech, ale sednout si do aut. Pobavila mě hláška, že metalisti, kteří tu mají svůj vůz, do něj mají přibrat chudáky ty metalisty, kteří auta nemají. Všichni pak máme v klidu počkat na další pokyny. Zatím se sice nic neděje, ale působí to docela hustě. Sebereme se a odcházíme do press arey schovat se do novinářského stanu, kde budeme mít informace z první ruky. Sice už začalo pršet a trochu se ochladilo, ale z bouřky nakonec slyšíme jen pár vzdálených hromů a na obzoru zahlédneme zase asi jen dva blesky. Zdá se, že očekávaná divočina nás zřejmě jen trochu lízla svým okrajem. A protože je program stále až do odvolání zrušen, jedeme se, když už nás pustí ze stanu ven, do kempu aspoň občerstvit. Tištěný program už je nám pro dnešek na nic, tak uvidíme, co a jak bude dál. Na webových stránkách festivalu je k dispozici zatím jen informace, že bouřka už je pryč a že nás později budou informovat o dalším dění. Protože jsme se tedy nedozvěděly, které kapely byly zrušeny úplně a které přesunuty a kam, pouštíme to zatím z hlavy; dáme si dvacet a pak se uvidí. Po návratu do areálu se vypravíme na obhlídku stánků v jeho horní části. Pak se vrátíme a zjišťujeme, že program je úplně posunutý a taky to, že jsem kvůli tomu totálně propásla ANTHRAX. Stihneme aspoň konec setu DEMONS & WIZARDS, respektive necelé dvě poslední skladby. Zpěvák Hansi Kürsch vypadá úplně civilně a kapela rozhodně zní zajímavě. Poslední song Fidler On The Green začíná pomalým vybrnkáváním na španělku, pak se přidají ostatní nástroje, skladba je trochu smutná a zároveň lehce znepokojující. Po jejím dohrání Hansi zařve: „You were absolutely fucking amazing Wacken, we love you all!” Poslední výbuchy ohně – a je konec. No, co se dá dělat.

Stihneme ještě malé tekuté občerstvení a už je tu hlavní očekávaná akvizice pátku, jejíž začátek je posunutý na 22.45 hodin – koncert legendy SLAYER v rámci její poslední světové tour. Pódium je zahalené ve tmě a zní intro, dav netrpělivě vyvolává kapelu. Pak se na scéně zažnou rudá světla a na plachtě se objeví promítané bílé kříže, které se pomalu začnou otáčet do obrácené polohy libé ďáblu. Pak tu místo nich začnou kroužit bílá loga kapely, vyšlehnou první plameny a osvítí velký bílý nápis Slayer. Konečně padá opona a kapela do nás hned nekompromisně nasype Repentless z poslední eponymní řadovky z roku 2015. Tom Araya krutě drtí svou baskytaru a je evidentně i ve skvělé hlasové formě. Kerry King má svůj plnovous úhledně sepnutý asi do šesti gumiček, Gary Holt při sólu vytahuje struny své kytary na maximum, zatímco Paul Bostaph žene svou bicí artilerií kapelu nekompromisně a zběsile vpřed. I následující Evil Has No Boundaries charakterizuje ďábelská rychlost a z kapely srší tak neskutečná energie, že člověka až napadá, proč se rozhodli skončit zrovna teď, na samém vrcholu sil. Kašlu na poznámky a radši si vychutnávám show každým nervem. Araya po dalších asi dvou skladbách poděkuje všem, že přišli, a jen se krátce zeptá: „Are you ready for scream?” A rozjetá mašina jede dál. Nechybí světelné a pyro efekty, setlist zahrnuje hity celé jejich kariéry – dští na nás War Ensemble, Disciple, Mandatory Suicide, Temptation, Born Of Fire… V jednu chvíli mě napadá paralela s Motörhead, a nejen proto, že Araya hraje na baskytaru, v Gemini jsou totiž i přes její valivé tempo kdesi hodně hluboko zřetelně cítit kořeny rock’n’rollu. Season In The Abyss má až magický začátek, pak se valivě rozjede a hned vedle nás se vytvoří jeden z mnoha circle-pitů. Jede se neúprosně dál. S Hell Awaits už se blížíme do finále, ale čekají nás ještě pecky South Of Heaven, nesmrtelná Raining Blood nebo Black Magic. Neúprosný ‘Anděl smrti’, tedy Angel Of Death, celou show parádně zakončí a Slayer se loučí. Tom Araya si ještě bere mikrofon, aby fanouškům řekl své poslední sbohem: „Thank you very much! I’m gonna miss you guys.” Taky nám bude chybět… Ale jsem šťastná, že jsem u toho mohla být. Pro mě – a jistě nejen pro mě – jeden z vrcholů 30. ročníku W:O:A. Mezitím se ochladilo, začíná být dost kosa, tak se jdeme ohřát k hořícím kamnům do zázemí. Na programu jsou dnes ještě OPETH, které mám sice dost ráda, ale zařadit jejich set po neskutečné explozi energie Slayer asi nebyl úplně dobrý nápad. Prostě je teď nemůžu dát… Vracíme se do kempu a zkouším usnout, jenže ve mně stále ještě silně pulzuje načerpaná slayerovská energie. A navíc kvůli obvyklé bizarní diskošce se stejnými ‘hity’ jako předešlé noci spánek dlouho nepřichází.

Sobota 3. 8.
Moc jsem se opravdu nevyspala a už docela pociťuju únavu. Dopoledne trávíme u stanů a promýšlíme si, jak naložíme s posledním festivalovým dnem a s odjezdem. I přes lehkou únavu se po obědě vypravíme do areálu. Trochu tady teď přebíháme – poslechneme si kousek koncertu KVELERTAK, kteří vystupují na boční Louder Stage. Ta ale letos není otočená do strany jako dřív, je skoro souběžně s těmi hlavními, a tak se tu zvuk trochu tlučexa0 se vzdálenější Faster Stage. Jdeme se tedy radši mrknout tam. Právě na ní probíhá koncert finských heavy/powermetalistů BATTLE BEAST s frontwoman Noorou Louhimo v čele. Impozantní postavu obepíná roucho velekněžky a zpod přilbice s rohy zní její mocný hlas. Musím říct, že mě tahle kapela docela baví. Noora plně využívá svůj pestrý pěvecký rejstřík, rozhodně není Out Of Control a je neustále v pohybu. Skočná tempa, jako například v The Golden Horde, Bastard Son Of Odin či The Hero, střídají malinko ‘klidnější’ Eden či King For A Day; vyložené pomalé kousky tu ale nehledejte. Po celou dobu Noora jasně kraluje pódiu a s Beyond The Burning Skies se kapela loučí. Poté si poslechneme pro změnu kousek vystoupení BULLET FOR MY VALENTINE, jenže to už na Louder Stage pomalu začínají hrát URIAH HEEP, které jistě stojí za to vidět, dokud to ještě jde. Kromě kapely na kraji pódia stojí žena s vizáží indiánky, a protože nemá žádný nástroj, přemýšlím, co tam asi dělá. Při Too Scared To Run mi to dojde, tedy aspoň myslím – vypadá to, že asi tlumočí texty do znakové řeči. Kapela hraje skvěle, ačkoliv i její produkci trochu ruší zvuk z hlavní Faster Stage, ale nakonec najdeme místo, kde to není tolik slyšet. Můžeme si tedy vychutnat Take Away My Soul nebo Knocking At My Door, nechybí ani Rainbow Dreamer. Bernie Shaw, který do kapely naskočil už v roce 1986, vyzývá německy fanoušky, aby zpívali s ním. Když výborný Mick Box uvede klasiku Gypsy, čímž odstartuje blok těch nejstarších a taky největších hitů kapely, je znát, že Bernieho zpěv už přece jen trochu nestíhá. Aspoň že muzika šlape jako za starých časů. Mezitím dojde ještě na představení jednotlivých muzikantů a Mick vystřihne parádní dlouhé kytarové sólo. A pak už se zcela ponoříme do historie Uriah Heep se skladbami Look At Yourself, July Morning, a protože Bernie ten zpěv v nich opravdu tolik nedává, obávám se, jak zazpívá závěrečné „in my soul, in my mind” včetně toho ječáku. No, dopadlo to jakž takž. Stejně mě napadá myšlenka, jak skvěle by to asi teď znělo s někým mladším s pěveckými kvalitami původního zpěváka Davida Byrona, případně Kena Hensleyho… Mick opět předvede hru na kytaru jednou rukou, přičemž tou druhou loví zvuky ze vzduchu. Mick si bere španělku, na závěr dají ještě Lady In Black a fanoušci zpívají s nimi. Němci vůbec zpívají rádi a nahlas – a nevadí jim, že falešně; zato mně jo, takže zase trochu trpím. Berniemu to ale vyhovuje, protože refrén může nechat víceméně odzpívat kotel. Poté všem poděkuje a ještě si dáme přídaveček, dvojici Sunrise a Easy Livin’ – v těch už to Berniemu pochopitelně taky moc nejde, i když se snaží, co to jde – zazpívat tyhle party je fakt těžké.

Odjíždíme do kempu poobědvat a taky už sbalit stany a to nejnutnější, abychom se s tím pak v noci před odjezdem nemusely zdržovat. Máme sice trošku zpoždění, ale v klidu odjíždíme na koncert ‘vlkodlaků’ POWERWOLF. Přijdeme právě ve chvíli, kdy Attila Dorn oznámí song jen pro ženy. V drtivé většině mluví německy, však jsou taky německý band, takže většinou rozumím prd, ale tohle pro jistotu zopakuje i v angličtině. Trošku svůj proslov ještě protahuje a vyzývá kotel k opakování nápěvu, ale pak konečně spustí – co jiného než Demons Are A Girl’s Best Friend. I když ještě není tma, velká stage jejich show rozhodně hodně sluší, a ta tak vyznívá parádně. Dav zpívá s Attilou nápěv, který jej předtím ‘naučil’, všichni fans i muzikanti si show báječně užívají. ‘Šedí vlci’ Matthew a Charles pobíhají po celé stagi, Falk Maria poskakuje mezi svými dvěma klávesovými pulty, jen Roel je uvězněný za svými bicími, o to víc do nich ale řeže. Pokračuje se s Armata Strigoi a hymnickou Stossgebet. Tohle je taky středověk, ale úplně jiný, temnější a plný divokých a záhadných stvoření. V pauzách Attila opět učí fanoušky zpívat, a když je pak chce stopnout a oni pokračují ve zpěvu dál, rozesměje ho to. Ale zkouší to znovu a znovu, dokud není úplně spokojen. Nechybí vyhecované roztleskávání, a když pak chorál zpívá celý areál, uznale fans pochválí. Oproti předešlému ročníku je tu taky víc a větších obrazovek, takže je opravdu krásně vidět odevšad, ale teď jedna z nich začíná trochu zlobit. Na pódiu hoří ohně, jsou tam i namalovaní vlci. Při Blessed & Possessed mává Falk Maria velkým černým praporem. V další, krásné pomalé Where The Wild Wolves Have Gone vyzývá Attila lidi, aby mu posvítili mobily, asi aby mu ty vlky pomohli najít. Všude hoří plameny, i na klávesách, dočkáme se krásného kytarového sóla a nakonec se na pódium začne snášet sníh. Při Ressurrection By Erection se konečně zažehnou plameny i v kravské lebce nahoře mezi stagemi, protože už se dostatečně setmělo. Následuje Sanctified With Dynamite a Attila vyzve fanoušky, aby pro změnu vyli jako vlci. Werewolves Of Armenia začíná hymnickým nápěvem, který se záhy zvrátí do pěkné divočiny, a „hu ha” zase zpívá i kotel. A jde se do finále, na řadě je We Drink Your Blood, jejíž refrén zpívají už snad opravdu všichni.Attila i jeho smečka jsou evidentně spokojení a show končí děkovačkou v dešti padajících jisker.

Přesouváme se k vedlejší Harder Stage, kde už technici připravují vše pro koncert PARKWAY DRIVE. Už je úplná tma a zanedlouho se spustí originální intro. Na obrazovkách se objeví členové kapely vystupující z podivného vozítka a kráčející obklopeni ochrankou se silnými lany a pochodněmi mezi davem k pódiu. Z našeho místa to sice vidět není, ale kapela opravdu putuje na stage skrze fanoušky, kteří jí ukázněně dělají místo, přitom je samozřejmě nadšeně zdraví, natáčejí na mobily a hned za nimi se dav zase uzavírá. Trvá to sice trochu déle, ale rozhodně to má magickou atmosféru. Muzikanti postupně přelezou zábrany a dostanou se na svá místa na pódiu. Zatím jen ve třech čekají, až intro dozní, pak frontman Winston McCall rukou pozdraví fanoušky a začne své temné zaklínání Wishing Wells. Pak se song rozjede, při čemž Winstonův dramatický až exaltovaný zpěvořev doprovázejí hutné bicí a znepokojivá kytara. Zvuk je super a mimochodem, Ben ‘Gaz’ Gordon je neskutečný bubeník. Pak Winston znovu pozdraví fanoušky a vyzve je, aby začali skákat. Do toho přiveze dívka na pódium baskytaristu Jia O’Connora na vozíku. Poté je ochrankou odvedena k zábranám, kde si naskočí na připravené ruce fanoušků a pomalu na nich odplouvá kamsi do dáli… Mezitím už ale na stagi zní Prey se sborovým refrénem. Každá skladba je trochu jiná, charismatický Winston neúnavně komunikuje s fanoušky a ti ho poslouchají na slovo – nejenže si s ním na jeho výzvu zpívají, ale když si přeje circle-pit, okamžitě ho vytvoří, a pěkně velký. A on jim za tu spolupráci nezapomíná každou chvíli děkovat. Za zhasnutých světel se rozjíždí tajuplný samplovaný začátek úžasné Cemetery Bloom s recitací a sborovým nápěvem, skladba pomalu graduje a zase se převaluje do zklidněného tempa, přidá se zkreslená kytara, Winston najednou přejde z klidu do řevu, zatímco se skladba rytmicky rozjede a pak skončí vodopádem jisker shora i zezdola a výbuchem petardy. I následující skladby, ať už The Voice, Idols And Anchors, nebo Absolute Power, jsou hodně pestré a jen těžko se popisují slovy. Na Writings On The Wall a Shadow Boxing si kapela přizvala smyčcový kvartet, tři sličné houslistky a violoncellistku, což emotivní dojem těchto skladeb ještě umocní. Z Wild Eyes, už bez smyčců, se pro změnu vyklube docela veselá řezanice. Winston si přeje slyšet pořádné hlasy fans, ti mu jako vždy ochotně vyhoví a on poděkuje. Show se chýlí ke konci, tak představíme kapelu a dáme si Chronos. Tady se nejen zpěvák, ale především kytarista Jeff Ling hodně vyřádí. Když dozní poslední tóny, kapela opustí pódium a to zůstává poměrně dlouhou dobu potemnělé. Pak ale vyslyší neutichající bouření fanoušků a vrací se zpátky. Winston odložil košili, přichází ve vestě, zapálí zápalnou lahev, hodí ji za bicí, kde jakoby vybuchne, najednou se za zvuku chorálu všude rozhoří ohně a začíná magická Crushed. Ohně šlehají snad ze všech stran, konečně je trochu teplo. Winston všem dojatě děkuje a pak si ještě fanoušci vytleskají poslední song, svižnou Bottom Feeder. V závěru nechybějí šlehající ohně z vrcholu obou stagí, znovu děkování a pak už je opravdu konec. Byla to fakt pecka a pro mě druhý vrchol festivalu.

Po nějaké chvíli nastává jako obvykle čas na pozvánku na příští, 31. ročník festivalu Wacken Open Air 2020. Tentokrát je prezentace opravdu nádherně provedená, ve stylu mayských, aztéckých nebo snad inckých šamanů, a dozvídáme se, že svoji účast mimo jiné potvrdili například Amon Amarth, Judas Priest a další. Pro samé dívání na animaci si nestihnu všechny potvrzené kapely přečíst. Ještě si pak střihneme kousíček začátku SAXON. Mají to taky pěkně připravené, na obrazovce se při intru za zvuku sirén promítají fotky z jejich historie a šedobělovlasý Biff Byford s kapelou svou show odpálí songem Motorcycle Man. Ale není už čas – pokud chceme mít řidičku ještě trochu svěží a vyhnout se ranním kolonám, je čas jít. Vracíme se tedy do kempu, a než přijede bus, je slyšet ještě Battering Ram a klasika Wheels Of Steel. Dobalíme, uklidíme poslední zbytky a kolem půl druhé ranní vyrážíme na dlouhou cestu domů. Unavené, ale spokojené – ostatně jako vždycky. Teď zbývá jen pořádně držet pěsti, aby se letošní ročník kvůli zákeřnému viru nezrušil. Snad to do začátku srpna bude ok.


DALŠÍ REPORTÁŽE

Shlédnutí: 24

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *